Síla slova

Dialog o (ne)spravedlnosti

Rozhodl jsem se publikovat jeden ze svých dialogů, v tomto případě dialog o (ne)spravedlnosti, jež jsem napsal v prvním semestru studia na filozofické fakultě.

A: Co je důvodem tvého neustálého přemýšlení o spravedlnosti?
K: Vnímání její absence.
A: Taky myslím, že je nespravedlivé, aby na jedné straně světa pořádali lidé ohňostroj, jež stojí pár milionů, a potěší lidské smysly na několik minut a na druhé straně světa umíraly děti, protože nemají co jíst.
K: Jak pak můžeš být v klidu? A vůbec věřit, že je ve světě nějaké dobro? Natož spravedlnost?
A: Ačkoliv by mě těšilo jiné řešení, jsem nucen s pokorou přijmout, že takové věci změnit nemohu.
K: Asi máš bohužel pravdu. Ale co naše společnost? Můžeš tu hledat nějakou spravedlnost?
A: Určitě ano. Společnost je o lidech a lidé jsou přeci spravedliví i nespravedliví. Alespoň nějaká spravedlnost v naší společnosti tedy přítomna být musí. Navíc máme soudy, jež spravedlnost vykonávají.

K: Jistě není pochyb o tom, že v každé společnosti existují zdánlivě spravedliví lidé. Otázkou však je, zda mohou spravedlnost vykonávat. Pokud ne – k čemu pak je, že spravedliví jsou, když nikomu se skrze ně spravedlnosti nedostane? A o co je pak situace horší, když právě za ony ‚páky spravedlnosti‘ tahají lidé, jež spravedliví nejsou? Nebo ještě hůře, že snad dokonce lidé, jež nejsou spravedliví dokonce určují, co je a není spravedlivé?

Lidem nejde o spravedlnost, jako takovou. V přemýšlení o ní nevidí užitek. Oni si jen vykládají spravedlnost dle svého obrazu, aby si mohli opodstatnit své postoje. Jinak by je nemohly zastávat. Vždyť právě pocit, že člověk je v ‚právu‘, že ‚má nárok‘, že koná ‚spravedlivě‘ způsobuje často nejvíce škody v lidských vztazích. Kdyby člověk připustil, že nejedná spravedlivě, ač se mu tak zdá vzhledem k jeho situaci, nemohl by zastávat postoj, jenž negativní plodí.

Tím však neodhalujeme, kde spravedlnost je, nýbrž poznáváme, kde spravedlnost není. Rovněž není příteli ani u tvých soudů. Jak jim můžeme věřit, že konají spravedlnost, když právě 3 chlapci, jež znásilnili a umučili děvče, kterému bylo 15 let a jen na stejný čas, co to děvče žilo, zavřeni budou. Výsměch jejich rodičům. Kdyby však i celý život již zavřeni v kriminále byli. Stejně bychom o žádné spravedlnosti mluvit nemohli, jelikož ono děvče k životu již nic nevrátí.

A: To je tedy opravdový výsměch. V takovém případě by bylo jedinou spravedlností ony chlapce zabít, stejně tak jako oni té dívce učinili. Oko za oko, zub za zub.

K: Nikoliv! Ani v takovém řešení nemůžeš hledat spravedlnost. Dávej velký pozor, jde totiž o poměr! I kdyby ony chlapce stejně umučili a zabili, kdyby prožili obdobné hrůzy, jež sami způsobili – stejně by nezažili a nedostali přesně to, co způsobili oné dívce. Na první pohled by záležitost mohla vypadat shodně. Uvědom si však, že pocity toho děvčete, a pocity oněch chlapců, ač oba negativní jsou, přesto zůstávají rozdílné! Ani zde tedy nedochází k žádné spravedlnosti. To o čem mluvíš, by bylo pouhou pomstou. Jež je pomstou a vykonaným mstěním, nikoliv vykonanou spravedlností.

 

A: Máš pravdu, že takové řešení blíže pomstě je. Ovšem, jak myslel jsi onen poměr?

K: Inu odpusťme od věcí hrozných a použijme pro náš příklad věc banální. Jelikož právě tak ti vysvětlím jak onen poměr míněn je.

A: Dobře

K: Bohatý ředitel pojede autem do své firmy a bude mít to neštěstí, že do něj nabourá chudý dělník, který právě mířil do zaměstnání. Nikomu se naštěstí nic nestane, ale auto bohatého ředitele se v důsledku nehody porouchá a nebude schopné dále jezdit. Nahlížej na onu záležitost velmi hypoteticky, abys pochopil její podstatu. Jelikož ředitel teď nemůže jet svým autem – volá po spravedlnosti. Jak jsi sám říkal, oko za oko, tedy rozbije auto dělníka a v konečném stavu tak oba mají svá auta rozbité. Je to spravedlivé?

A: Ten dělník do něj třeba nechtěl nabourat schválně, ale i tak by měl přijmout zodpovědnost za své činy, a jelikož mu bylo způsobeno, co on sám způsobil. Je to spravedlivé. Přece ty sám, jako filozof musíš uznat, že je mnohem větší spravedlností, když stane se mu to samé, co on sám způsobil, než kdyby třeba musel onomu řediteli zaplatit tučné peníze, které by sám nevydělal. To by bylo značně nespravedlivé.

K: Na první pohled zdá se tvé uvažování pravdivé. Nyní však vysvětlím ti, co tím poměrem myslil jsem a dojdeš tak, že přece ani zde spravedlnosti není.

Bohatý ředitel sice přišel o své auto, ale určitě si dokážeš představit, že má v garáži ještě další dvě a to nevíme kolik aut má firemních. Počet jejich však zcela irelevantní je. Podstata tkví v tom, že i když přišel o své auto, nedostal se do žádné kritické situace, protože může používat auto jiné. Bude sice muset překonat krátkodobý problém s časem, jež mu způsobí nehoda, ale podstatné je, že druhý den může jet autem jiným.

A: To je srozumitelné.

K: A nyní si představ, že nastane ‚oko za oko‘ a oba tj. ředitel i dělník budou mít rozbitá svá auta. Zatímco ředitel si pro někoho pošle a druhý den už bude v autě jiném, dělník se nachází v zcela odlišné situaci! Jelikož neměl příliš peněz, mohl si dovolit auto jen jedno. Navíc má ženu a dítě, kteří jsou na něm závislí, jelikož jeho zaměstnání živí celou rodinu. Jak jistě pamatuješ, tak do zaměstnání dojíždí = k práci potřebuje auto.

Zatímco ředitel druhý den jede v Mercedesu místo BMW, dělník přišel o auto, díky čemuž nemůže dojíždět do práce, a tak nemůže živit ani svou rodinu. Tady jasně vidíš, že i kdyby se oběma stalo naprosto to samé, tedy byla by přítomna zdánlivá spravedlnost, ve skutečnosti by došlo k veliké nespravedlnosti!

A: Už chápu, co jsi myslel tím poměrem. Situace je prostě složitější, a proto ji nelze omezit jen na onen vykonaný jev. Jsou důležité všechny axiomy (okolnosti). Stejná příčina může způsobit různé důsledky, právě na základě poměru (vztahu) mezi vykonaným jevem a subjektem, kterému se děje. Hezky vyjádřeno v jednoduchém a srozumitelném příkladu. Znamená to však, že OKO za OKO nefunguje?

K: Uvedu ti další příklad, abys plně pochopil, že oko za oko a zub za zub je pouhou slepou cestou, která se jako spravedlnost pouze tváří. A tento dojem, že se snad jedná o něco nanejvýš spravedlivého, máme právě proto, že jsme v našich myslích vyměnili pojem spravedlnosti za pojem pomsty! Dokud však nedokážeme tyto pojmy jasně oddělit. Nemůžeme tvrdit, že jsme se přiblížili podstatě spravedlnosti. To bychom totiž lhali sami sobě.

A: Jak však mohu oddělit pomstu od spravedlnosti, když nevíme, co je spravedlnost?

K: Nevíme, co je spravedlnost, ale víme co je pomsta. Dokonce se nám podařilo poznat, že to, co jsme považovali za spravedlnost, bylo pouhou pomstou. Skrze porozumění pomstě se tak přibližujeme k porozumění spravedlnosti. Nevíme sice, co spravedlnost je, ale dokážeme poznat, co spravedlnost není. A to je nanejvýš důležité, jelikož poznáním toho, co spravedlnost není,  ji nebudeme dále zaměňovat, jako se dělo v případě pomsty. Čím více tedy chápeme, co spravedlností není, tím více se zužuje prostor toho, co by spravedlností mohlo být.

Dovol mi však uvést ještě poslední příklad, proč nemůžeme v principu ‚oko za oko‘ hledat jakoukoliv spravedlnost.

Představ si, že existuje hypotetické uskupení 1000 lidí. V tomto uskupení žije 999 ctnostných a dobrých lidí a 1 bezcitný a zlý člověk. Představ si nyní, že jednoho dne ten pouhý 1 zlý a bezcitný člověk zabije jednoho ctnostného muže. Aby došlo ke zdánlivé spravedlnosti, je třeba zabít toho zlého muže, protože se provinil tím, že zabil dobrého muže. Inu, pokud chceme být opravdu spravedliví, nemůžeme ho jen tak nechat jít… příště by mohl zabít dalšího dobrého muže. To nemůžeme dopustit! Jedinou cestou spravedlnosti je tedy toho zlého muže zabít (dle způsobu oko za oko).

Čeho však docílíme? V uskupení máme 998 dobrých mužů a jednoho zlého vraha. Jelikož nikdo nedonutí vraha, aby se zabil sám, musí ho zabít (resp. vykonat spravedlnost) některý z dobrých mužů. Tím se však dobrý muž stává vrahem resp. chápej, že dobrý muž se stal vrahem jen proto, že vykonal spravedlnost. A máme tu naprosto stejný problém. Dobrý muž vykonal spravedlnost, jelikož zabil vraha. Jelikož však sám zabil, spravedlivé je, aby byl také zabit. Tak ho zabije další dobrý muž (který je dobrý, a proto vykoná spravedlnost), čímž se opět stane vrahem a stojíme před stejným problémem. Takhle by to pokračovalo, až by se nakonec všichni vyvraždili a zbyl by poslední vrah, kterého by již neměl kdo zabít.

Uvědomuješ si, co právě způsobil princip ‚oko za oko‘? Nejen, že není spravedlivý, ale navíc je ryze destruktivní. Neléčí zlo, jen ho šíří a posílá dále. Uvědom si, že na začátku jsme tu měli 999 dobrých lidí, kteří zemřeli, jen kvůli jednomu špatnému člověku. Pokud tedy člověk o sobě chce mínit, že je spravedlivý, nemůže konat to, co mu ostatní způsobili!

A: Právo jako takové spravedlnost nezajistí. Oko za Oko také nefunguje. To tedy opravdu žádná spravedlnost neexistuje?! Je snad spravedlnost jen prázdný pojem, který si každý ohne dle svého?

K: Pevně věřím, že ne. I když se tak skutečně děje, musí zde existovat vyšší princip spravedlnosti. Jakési poznání spravedlnosti, která se právě odlišuje od spravedlnosti ohnuté - subjektivní. Ona spravedlnost existovat musí, jinak by vše ztratilo smysl. Znamenalo by to, že není rozdílu mezi člověkem, který koná intenzivní zlo a mezi člověkem, který koná intenzivní dobro. Sám vidíš, mé tendence stáčet spravedlnost opět k činům, jako kdybych snad mínil, že spravedlnost tkví v potrestání zla, což je opět blíže pomstě. Inu i pomsta zla je stále pomstou, nikoliv spravedlností. Cosi mi tedy nasvědčuje, že spravedlnost je něco vyššího. Že je třeba ji hledat mimo lidské činy, možná i mimo běžné lidské vnímání.

A: Říkáš tedy, že spravedlnost přeci jen existuje. Není však čiré bláznovství tvrdit, že spravedlnost existuje, když se nikde kolem nás neprojevuje a nikde ji nemůžeme najít? Není onen výrok, že spravedlnost je snad něco vyššího, něco co člověka přesahuje jen pouhá záplata, která udržuje patetický plamínek naděje, že nějaká spravedlnost existuje, i když vědomí ví, že žádná nikde není, ale nechce se s tím vyrovnat?

K: Díky Bohu ne, nejedná se totiž o bláznovství, ale neznalost.

A: Neznalost čeho? Dyť právě neznalost spravedlnosti je důvodem, proč je neopodstatněné tvrdit, že spravedlnost existuje. Jak můžeme tvrdit, že spravedlnost je, když ji neznáme?

K: Nebyla by to jediná věc, o které člověk tvrdí, že existuje a přitom trpí její neznalostí. Každopádně jsem měl na mysli neznalost karmy.

A: Však o karmě moc dobře vím. Nejsem si však jistý, jestli právě ona skrývá spravedlnost, jelikož na první pohled nefunguje.

K: V tvém úhlu pohledu máš pravdu. Mnoho lidí ji totiž nerozumí a zaměňuje jí za jednoduchý princip ‚co vykonáš, to se ti vrátí‘. Dalo by se říci, že toto je podstatou karmy, nikoliv však jejím hlavním projevem. Často slýchám lidi mluvit o Karmě a nutno říci, že shledávám, že ji často skloňují k opodstatnění svých nebo jiných problémů – místo jejich řešení. Lidé se snaží vidět výsledek (co se jim stalo resp. co se jim vrací), ale nesledují pozorně proces, jenž je velmi komplexní a důležitý.

A: Pověz mi více…

K: Jde o to, že není úplně podstatné, zda onen proces nazveme Karma či zákon příčiny a důsledku či ještě nějak jinak. Podstata je univerzální, přesto domnívám se, že většina lidí, jak jsem již zmínil, chápe onen proces špatně a soudím tak z jejich výpovědí, které pokud zahrnovaly jejich aktuální život, zpravidla se snažily s její pomocí opodstatnit to špatné, co se jim dělo. Pokud snad někdo zašel s karmou dále než za svůj život, mluva se rázem změnila v positivní.

A: Mám dojem, že tvá slova souvisí s opodstatněním utrpení v tomto vězení.

K: Chápeš správně, ač právě toto pojetí je mylné. Otázka vězení je trochu něco jiného ač s karmou může souviset. Není to však jediné, co je třeba brát v potaz ač jsou tu aspekty důležitější.

A: Jak tedy karmu správně chápat?

K: Než to bude vysloveno, musím se zmínit ještě o jednom. Mnoho lidí, kteří tě budou chtít poučovat o karmě, rádi mluví o minulých životech. Často v kontextu toho, že se ti vrací něco zlého, za to, co jsi vykonal v minulém životě. Nebudu soudit, zda to je pravda nebo nikoliv. Dokážu i připustit myšlenku minulých inkarnací, ač pokud potom budu poslouchat mistry, jež o tom tématu hovoří – vím, že je velmi složité do těchto inkarnací nahlédnout. Jak tedy může o tvých minulých inkarnacích vypovídat celkem náhle jiný člověk?

A: Může mít přece vhled.

K: Ovšem, ale zda je jeho vhled pravdivý či nikoliv se ty sám nikdy nedovíš, a proto není důležité, co vypoví o tobě ostatní, ale co o sobě nalezneš ty sám! Z tohoto titulu nepovažuji zmíněnou konexi za zcela adekvátní a nabízím metodu, jež se dá osvojit určitě snadněji než náhled do minulých inkarnací.

A: Co je to za metodu?

K: Především je to metoda, kterou si můžeš ověřit a prožít ty sám, v čemž tkví smysl jejího poznání – její autentičnosti.

A: Pověz mi o ní.

K: Představ si, že máš před sebou zrcadlo, které tě reflektuje. Toto zrcadlo je svět kolem tebe, tak jak ho vnímáš, jak na tebe působí, jak v něm prožíváš svůj život. Toto zrcadlo ti vždy vrátí to, co na něj vyšleš. Stejně tak, jako když stojíš před fyzickým zrcadlem. Vše co do něj uděláš, se ti okamžitě promítne zpět. Rozdíl je jen v čase.

A: Sám jsi zmínil ‚vše, co do něj uděláš‘, nejsme tedy opět u toho klišé: vše, co uděláš, se ti vrátí?

K: Oceňuji tvou pozornost a musím se přiznat, že to bylo záměrné. Toto zrcadlo nereflektuje jen naše činy, které se nám opravdu vrací, ale neděje se tak, že by se nám vracelo to identické – vrací se semínka. Toto zrcadlo mnohem více reflektuje naše myšlenky a především naší víru – do jisté míry i naše pocity a emoce.

A: Tím to celé nabývá trochu jiného, komplexnějšího smyslu.

K: Přesně tak, karma je naše zrcadlo, před kterým stojíme a tak jsme každý sám sobě protivníkem.

A: Protivníkem? Tomu teď úplně nerozumím…

K: Myslím, že princip zrcadla jsi pochopil dobře, jde však vidět, že jsi ho doposud neuplatnil v praxi. Při naší konverzaci se ti totiž zřejmě neděje nic nepříjemného nebo špatného.  Až se tomu tak stane, budeš o tom přemýšlet.

A: Znamená to snad, že pokud se mi děje něco špatného, jde v podstatě o odraz něčeho špatného v mém samém?

K: Jest tomu tak a právě to je pravý princip alchymie. Ty nemůžeš měnit ostatní lidi ani svět, ale byla ti svěřena síla měnit sám sebe.

A: Domnívám se, že tedy cílíš tím na důležitost sebepoznání?

K: Zcela naprosto ač dovol mi ještě dodat, že poznání zla, vede zpětným působením k dobru! A poznáním zla nemíním jej konat!

K: Zkus aplikovat to, co ses právě dozvěděl na onen zákon zrcadla a pověz mi, co jako první tě napadne?

A: Poznat sebe sama a překonat se. Celý život hrajeme jen hru se sebou samými.

K: A není právě to ta jediná a skutečná SPRAVEDLNOST?...

7 principů Huna filozofie

Huna aneb hawaiské filozofické učení, jež se nejvíce podobá egyptské spiritualitě. Pro zajímavost uvádím 'jen' 7 principů, zbytek si může každý zájemce dohledat.

IKE - Svět vnímáš takový, jaký si myslíš, že je
KALA - neexistují žádné hranice, jen ty, které si sám stanovíš
MAKIA - energie proudí tam, kam je směřována pozornost
MANAWA - ' Teď ' je jediný moment, ve kterém je síla
ALOHA - milovat znamená být šťastný
MANA - veškerá síla pochází zevnitř!
PONO - účinnost je mírou pravdivosti

Pythagorejci - zlaté verše

 

OČISTA

Buď dobrý syn i bratr, řádný otec, druh milý.

Tvým přítelem jen člověk ctnostný by měl se stát,
Z něho prospěch můžeš mít, když rad jeho budeš dbát,
Kvůli nicotnosti nikdy se s ním nerozhádej.

Že k příčinám následky se váží, na paměti měj

Víš, že nejpřísnější zákony tak stanovily.

Tvým posláním je bít se a v sobě překonat

Ty bujné a nezkrotně se vzpínající vášně.

Střízlivost si udržet a hněvu se vyhýbat,

Nic zlého nepovolovat doma či veřejně,

Nadevše ale sebe sama si považovat!

Nepromluv ani nejednej náhle a bez rozmyslu.

Věz, že to čeho snadno nabyl jsi ztrácí smyslu,

Když smrt, která bohatství či slávu neuznává

Se dostaví, jak všem lidem nakonec se stává.

Pokud tě těžké rány potkají znenadání,

Proč Osud tak učinil přemýšlej bez ustání,

Zda jinou cestou se dát až dojdeš na rozhraní,

Vždyť víš, že moudrého bohové vždycky chrání.

Tak jak jedni pravdu, ti druzí lež rádi mají,
Filozof s rozvážností schvaluje či zamítá,

Když bludy vládnou, odstoupí, počká na okraji,

Dokud nevidí, že světlo pravdy již prosvítá.
Slova moje jednou provždy do srdce si vryj;
Nech se vést rozumem, ne tím co jiní dělají;

Oproti předsudkům oči i uši si zakryj;

Poraď se, uvaž, neřiď se tím co jiní říkají,

Jen hlupák jedná nerozvážně a bez cíle,

Tobě jde o budoucnost, o žádné kratochvíle.

Když něco neumíš, že znáš, o tom nepředstírej,

Nepřestaň se učit, stále trpělivost měj.

Vždy střídmý, tak zdraví svého nikdy nezanedbáš

Své tělo nasyť a své mysli odpočinek dej.

Zbytečnou pozornost nebuď tím jak se holedbáš
Závisti ke každému přebytku se dohledáš
Pýcha s lakotou nakonec dočkají se trestu
Ty si vždy vybírej tu zlatou střední cestu.

DOKONALOST

Než večer oči zavřeš a k spánku se uložíš,

Co dobrého jsem udělal? Co opominul jsem?

Co špatného? Když tyto otázky si položíš,

Podle toho jednáš, lepším se stáváš každým dnem.

Nad těmito radami medituj, řiď se jimi

Jménem toho jenž do srdcí nám vryl čtveřinu

Posvátnou, emblém nezměrný a ryzí všech hrdinů,

Kteří se vždy řídili symboly posvátnými.

Duše tvoje s vroucností a veškerou svou mocí

Vždy vzývat by měla to božstvo, s jehož pomocí

Tvá práce se započala a také skončí se

Vždyť jejich podpora se váže k této premise;

Podstaty bytostí, které ve své gloriole;

Rozdílným sférám vládnou, jak nahoře tak dole,
Zákonů nebes, kde končí se, kde začínají,

Přírodních zákonů, které v tomto zemském ráji

Jsou platné, také jak navzájem se prolínají,

to vše se dozvíš v této životní kapitole.

Své jediné a pravé poslání když pochopíš,

Marné, bezvýsledné vášně v svém srdci utopíš
Poznáš, že špatnosti, které lidstvo absorbují

Jsou jejich výběrem i plodem, že ubožáci

čas i energii jen neúčinně utrácí

Když po tom, co v sobě nosí jinde se shánějí.

Strasti si sami působí, když hříčky svých dogmat

Semo a tamo na vlnách bezbřehého moře

Slepě se kymácejí, tu dole, tu nahoře,

Neschopni se bránit ani orkánu se poddat.

Ó Die všemocný! Proč neotevřeš jim oči?

Ne, to nelze. Vždyť pokud takto božstvo zakročí,

ukáže lidem tu cestu která k Pravdě vede,

Rozpoznat Dobro od Zla již se jim nepovede,

Takové schopnosti jen Příroda jim může dát.

Moudrý a šťastný člověče, ty jenž jsi prohlédl,

Až k těm nejvyšším sférám nebeským jsi dohlédl,

Ty můžeš sám v budoucnu božskou bytostí se stát.

Zatím drž se těch rad, které ti nyní mohu dát,

Poznej jak nad tělesností rozumem vládu vést

Do jasného Éteru pak se budeš moci vznést

Mezi bohy věčnými sám nesmrtelným se stát!

(zdroj: http://www.kabalacesky.com/kb_pythagoras.html)

 

Otázky, které jste si možná nepoložili...

/1/ Jak starý bys byl, kdybys nevěděl kolik ti je?

/2/ Je horší neuspět nebo radši nikdy nezkusit?

/3/ Když je život tak krátký, proč děláme tolik věcí, co nechceme?

/4/ Myslíš, že je důležitější dělat správné věci nebo dělat věci správně?

/5/ Kdybys mohl svému narozenému dítěti předat 1 zkušenost, která by to byla?

/6/ Zaměnil jsi někdy šílenství s kreativitou nebo genialitou?

/7/ Proč jsi ty, zrovna ty?

/8/ Byl bys raději nešťastný genius nebo šťastný hlupák?

/9/ Je něco, co děláš opravdu jinak, než všichni ostatní lidé?

/10/ Chtěl bys sám sebe za kamaráda?

/11/ Za co jsi nejvíce vděčný?

/12/ Vyplnil se někdy tvůj největší strach?

/13/ Když ne TEĎ, tak kdy?

/14/ Jaký je rozdíl mezi přežíváním a opravdovým žitím?

/15/ Co bys udělal naprosto jinak, kdybys věděl, že tě za to nebude nikdo soudit?

/16/ Kdysi naposledy poslouchal zvuk vlastního dechu?

/17/ Každá chyba je ponaučení, tak proč se tak bojíme dělat chyby?

/18/ Měl si někdy pocit, jako by se tohle už někdy dělo?

/19/ Kolikrát už sis myslel, že máš pravdu, a přitom ses mýlil?

/20/ Kdo jsi byl předtím, než ti řekli, kdo jsi?

Platón

Platón (427 - 347 před naším letopočtem)

Jméno Platón je pouhý pseudonym, původní a skutečné jméno filozofa zní Aristokles, pseudonym, který znamená v řečtině široký či mohutný získal údajně v raném věku od svého zápasnického trenéra. Jiní připisují základ pseudonymu Platón neobvykle širokému čelu. Svoje původní jméno Aristokles získal po svém dědečkovi.

Je považován za jednoho z největších myslitelů vůbec a svými myšlenkami ovlivnil filozofii na velmi dlouhou dobu dopředu. Britský filosof A.N. Whitehead se dokonce vyslovil, že celá západní filosofie je pouhým komentářem (odkazem) právě k Platonovi filosofii.

Platón psal své spisy formou dialogů a rozprav, nejčastěji mezi svým učitelem Sokratem a dalšími osobami, kterým Sokrates svými otázkami pomáhá vyvrátit nezralé názory a předsudky, a dospět tak k vyššímu poznání.

Platóna seznámil s filosofií Kratylos, což byl Heraklejtův žák. Ve 20 letech se však setkal se svým učitelem Sokratem, kterému 8 let naslouchal, jako nejvěrnější žák. Dalo by se říci, že Sokrates a Platón obrátili ve své filosofii pozornost od metafyzických otázek a povaze o původu světa k otázkám člověka samotného a dokonce i lidské společnosti. Jinými slovy se podíleli na snesení filosofie 'z nebes na zem'. (Předsokratovská doba je pro metafyzické otázky typická)

O tom svědčí i jejich ústřední témata, kterými byly:

• rozdíl mezi pravým poznáním a pouhým míněním
• ctnost a možnost vedení k ctnosti
• spravedlivé a přitom trvalé uspořádání obce (např. Platonova ústava)
• dobro, jako konečný cíl člověka

 

Roku 399 před naším letopočtem byl však Platonův učitel Sokrates popraven. Konkrétně za údajné kažení mládeže (apeloval na myšlení - sám se viděl, jako 'rozsvěcovatele světla v duších ostatních) a bezbožnost, což je hodno pozornosti, jelikož bezbožnost nebyla v Athénách roku 399 před n.l. trestným činem. Paradoxní je, že Aristofanovy komedie, které zesměšňují uctívače božstev získávají ve stejné době ocenění a těší se velké popularitě. Sám Sokrates se přitom pro své filosofické poslání odvolává na Apollóna - boha Slunce.

Sokrates sám nic nenapsal (neuznával písemnou tradici, jako mnozí jiní), a proto se o něm dozvídáme až z Platonových dialogů. Platón sám vystupuje v dialozích jako nositel a tlumočitel myšlenek Sokratových.

Platón po smrti svého učitele (Sokrata) hodně cestoval, například do Megary, Itálie, na Sicílii, ale i do Egypta). O jeho zkušenostech ze Sicílie a konkrétním setkání s tamějšími vládci Diónem a Dionýsem se dozvídáme z tzv. Sedmého listu, o němž se ještě zmíníme, a který představuje jediný dochovaný autobiografický text.

 
Ve věku 40 let se vrací do Athén a zakládá vlastní školu ACADEMIA, která se následně stala vzorem pro Evropské univerzity. Nejvýznamějším žákem Platónovy Academie nebyl nikdo jiný, než Aristoteles. Ten však učení nejdříve konfrontuje, následně rozvíjí a zákládá školu vlastní. Academii po Platónovi tedy nepřebral. Učinil tak až jeho synovec Speusippos. Academia fungovala jistou dobu a na začátku 6. století ji roku 529 (po Kristu) ruší císař Justián.

Platón zemřel ve vysokém věku 82-84 let v Athénách. Zajímavostí je, že je po něm pojmenován jeden z Měšíčních kráterů 'Plato'.

PLATONOVO DÍLO

Nejčastější formou jsou dialogy, kde vystupuje Sokrates, jako hlavní postava. Výjimku tvoří dochovaný soubor Platonových listů, jehož součástí je již zmíněný autobiografický Sedmý list. Právě ten vrhá na Platonův život i pojetí filosofie zcela jiné světlo.

Platón totiž tvrdí, že pravou filosofii nelze sepsat a učit, jako nějaký systém. Filosofie je mnohem výše, a proto k ní musí člověk dojít sám vlastním myšlenkovým úsilím.

O pravosti tohoto sedmého listu se z počátku vedly pochyby. Dnešní a aktuální bádání ho však vnímá, jako nutný a stěžejní klíč k pochopení Platonova díla.

Platonovy dialogy se již od starověku řadí do čtveřic - tedy tzv. Tetralogií. Těch je celkem 9 a jejich kompletní seznam včetně chronologie lze najít ZDE. V článku uvádím pouze ukázku seznamu.

Rané dialogy

• Obrana
• Kritón
• Charmides - sophrosyné (umírněnost, sebekontrola, zdrženlivost)
• Lysis - různé rysy a projevy přátelskosti

Střední dialogy

• Faidón
• Faidros - nejen o duši
• Symposion - známý, jako hostina, což je však nepřesný výraz
• Ústava (Republika)
• Parmenidés

Pozdní dialogy

• Sofistés
• Filébos
• Kritias
• Zákony 

Pro Platóna jsou jinak typické tzv. IDEJE, jakožto vrcholy skutečnosti. Například idea krásy či idea dobra. Za zmínku stojí také Platonovo podobenství o jeskyni, známé také, jako Platonova úsečka.

Sókratés: Představ si lidi v podzemním příbytku podobném jeskyni, která má k světlu otevřený dlouhý vchod podél celé jeskyně. V této jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní na nohou a na krku, takže zůstávají stále na tomtéž místě a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň. Uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď na způsob zábradlí, jaké mají před sebou loutkáři a nad nímž dělají své kousky. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídkou, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva. 

Glaukón: Předvádíš podivný obraz a podivné vězně. 

Sókratés: Podobají se nám. Myslíš, že by takoví vězni mohli vidět sami ze sebe a ze svých druhů něco jiného než stíny vrhané ohněm na protější stranu jeskyně?
Glaukón: Jak by mohli vědět, když jsou celý život nuceni držet hlavu nehybně?
Sókratés: Tito vězni by nemohli pokládat za pravdivé nic jiného než stíny oněch umělých věcí. 

Glaukón: Nevyhnutelně. 

Sókratés: Kdyby jeden z nich byl zbaven pout a přinucen náhle vstát, otočit šíji, jít a podívat se nahoru do světla, mohl by to udělat jen s bolestí a pro oslepující lesk by nebyl schopen dívat se na předměty, jejichž stíny předtím viděl. Co by podle tebe řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tehdy viděl pouze přeludy? Nemyslíš, že by byl zmatený a domníval by se, že předměty tehdy viděné jsou pravdivější než ty, které mu ukazují teď? 

Glaukón: Mnohem pravdivější. 

Sótéskra: A kdyby ho někdo odtud násilím vlekl skrze drsný a strmý vchod a nepustil by ho, dokud by ho nevytáhl na sluneční světlo, nepociťoval by bolestně toto násilí a nevzpíral by se, a kdyby přišel na světlo, mohly by snad jeho oči plné sluneční záře vidět něco z toho, co mu nyní uvádí jako pravdivé? 

Glaukón: Ne, alespoň ne hned. 

Sókratés: Myslím, že by si musel na to zvyknout, kdyby chtěl vidět věci tam nahoře. Nejdříve by asi nejsnáze poznal stíny, potom samotné předměty. Dále by potom nebeská tělesa i samotnou oblohu snáze pozoroval v noci, dívaje se na světlo hvězd a měsíce. Nakonec by se myslím mohl dívat na slunce samo o sobě na jeho vlastním místě a mohl by též pozorovat, jaké je. 

zdroj: Fürst Maria: Filosofie, Fortuna, Praha 1994