Slovo gnosis, gnóze, je řeckého původu a znamená
vědomost, poznání,
nikoliv ale vědomost obecného druhu,
avšak poznání k němuž se člověk
dopracuje pouze usilovným studiem, tedy poznání duchovního rázu. Ještě
přesněji, poznání božské přirozenosti. Některé z gnostických symbolů,
jako ten na obrázku vpravo, na němž je podivné stvoření podobající se
červu s lví hlavou a se sluncem, srpkem měsíce a hvězdou na pozadí, je
opravdu těžké si vyložit. Nahlížet na gnosticismus
jako na odrůdu křesťanství by přitom bylo chybou.
Jednak je úzce spjatý s s
novoplatonismem, který vzkvétal zejména v
egyptském městě Alexandrii
během 4.století n.l., majíce přitom kořeny zapuštěné
daleko hlouběji, až do mnohem staršího
perského zoroastrismu (kolem
roku 600 př.n.l.), ale také ve víře Essenských, od světa odloučené
židovské sekty, která existovala asi po tři staletí, až do 1.století
n.l.. K ní mohl docela dobře patřit i Ježíš Kristus, dříve než se vydal
na svoji misii; alespoň takto se to traduje v esoterických
kruzích.
Tato možnost vyšla pouze najevo poměrně nedávno, poté
kdy v roce 1947 byly objeveny písemné dokumenty nalézající se ve
hliněných nádobách v jeskyni v oblasti Kumranu nedaleko Mrtvého moře,
kde byly skryty po
dva tisíce let. Ty jsou dnes známy jako
Kumránské
rukopisy či také jako Svitky od Mrtvého moře (dole). Po tomto
nálezu bylo možné prostudovat některé texty gnostiků, které nebyly
žádným možným způsobem rozředěny, jak se to stává většině starověkých
textů, které se nám dochovají jen jako opisy.
V jistém smyslu vyskytovala se gnostická myšlenka v západním světě vždy
v té či oné formě, podobně jako kabala. V zásadě všichni gnostikové
věří v to, že jsme duše pocházející od Boha, které se ponořily do
hmotného světa a zůstaly v něm uvězněny. Kabalisté s gnostiky v tomto
souhlasí, pouze ale do jisté míry, protože podle gnostiků falešný a
nedokonalý bůh, známý jako demiurgos, který občas dokonce bývá jimi
přirovnáván k bohu Abrahamovu, stvořil tento svět. Gnostikové souhlasí
s tím, že Nejvyšší bytost skutečně existuje, neměla ale podle nich nic
co dělat se stvořením a celkovým během tohoto světa.
Pokud se máme
osvobodit od tohoto podřadného, nedokonalého světa, musí se nám dostat
gnose, to jest esoterického duchovního poznání. Toho, podle gnostiků,
je možno dosáhnout pouze přímým poznáním a pochopením tohoto nejvyššího
Boha.
Gnosticismus sice čerpá do jisté míry z několika starších tajných
nábožných doktrín, především je to ale fenomén křesťanské éry. Sekty
původních gnostiků se začaly vytvářet na Blízkém východě hned několik
desetiletí po počátku křesťanství. Jednotícím charakterem všech
gnostických sekt, kterých se přibližně od začátku 2. století n.l.
objevilo značné množství (jmenovitě ebionité, elkesaité, nazarénští,
sabiánští, mandaeánští, nikolaité, karpokratézští, basilité,
marcionští, montanité, valentinští, atd.), je jejich přesvědčení, že
samotná křesťanská víra nedostačuje, že tato musí být doplněna
poznáním, gnózí. Zdroje gnosticismu sahají hluboko do minulosti,
nacházejí se v něm prvky starověkých mystérií, egyptské a řecké
mytologie, zoroastriánského dualismu, chaldejské a babylonské
astrologie, hebrejského kabalismu, atp.
Základem gnosticismu je víra v Boha, který je zcela mimo dosah našich
možností chápání, který je neskonale dobrý a shovívavý. Tento Bůh je
původcem všeho, vládne čistou a absolutní mocí, nicméně se nachází tak
daleko, že s naším světem (ani s celým vesmírem) vlastně nemá nic co
dělat. V gnosticismu, stejně jako v kabalismu, je jméno samotného Boha
nevyslovitelné a nepochopitelné, Bůh gnostiků se projevuje pouze
prostřednictvím svého syna, jímž je božské slovo, výrok neboli Logos.
Božským atributům abstraktní povahy, jimiž jsou na příklad láska,
mocnost, pochopení, vůle, pravda, atp., dostalo se kdysi od Boha daru
vlastní existence a proto i možnosti emanovat z tohoto původního
zdroje. Posléze se z nich staly bytosti zvané eóny, každá z nichž má
svou vlastní doménu, své schopnosti a své úkoly. Eóny jsou vlastně
synonymičtí s anděli a vytvářejí nebeskou hierarchii.
V gnostické kosmologii tedy máme
dva oddělené a neslučitelné světy. Tím
prvním je ideální a lidskému rozumu nedosažitelný svět Boha-otce,
druhým je svět ve kterém žijeme, svět
iluzorní, nedokonalý. Když Bůh
povolil samostatnou existenci eónům, daroval jim také přitom
svobodu
vůle, takže tito se mohli rozhodnout o svých vlastních osudech. Protože
Bůh je samojediný, jeho neskonalá vůle a dobrota přestala působit v
doménách eónů, čímž vzniklo místo, kde se mohlo
prosadit zlo. Poté, kdy
se Bůh takto odtáhl (i když podle většiny gnostiků je aspoň v zásadě
neustále přítomen),
následné činy svobodnou vůlí vládnoucích eónů
vytvořily dramatické situace, které zaznamenávají mnohé mýtické
příběhy, v nichž se vypráví o válkách bohů, pádu Satanově, pádu lidstva
a jeho zajetí v hmotném světě, atp. V pracích gnostických autorů, z
nichž některé byly známy již ve středověku a jejichž počet se značně
rozšířil ve dvacátém století, zejména po objevech u Mrtvého moře a v
egyptském Nag Hammadi, se často píše o složitých poměrech mezi dobrými
eóny a těmi zlými, neposlušnými, kteří se nazývají archoni.
Pokud vás článek zaujal, můžete si ho přečíst celý na následující adrese:
http://www.kabalacesky.com/kb_gnosticismus.html
zdroj: http://www.kabalacesky.com/
Tímto vyjadřuji autorovi stránek velkou úctu!
