Egyptská kniha mrtvých aneb průvodce po světě za fyzičnem

Egyptská kniha mrtvých doprovází zemřelého v posmrtném životě, ve který Egypťané věřili a odhání zlé duchy. Svitky s texty zaříkadel byly uložené do hrobky v dřevěné schránce, vedle svitků ležela soška boha Usíra . Mrtvý člověk se totiž ztotožňoval s Usírem. V dnešní době tyto texty byly nazvány Kniha mrtvých .

Egyptská Kniha mrtvých byl průvodce na cestu do podsvětí, který se dával mrtvým do hrobu. Byl to jakýsi návod, jak si počínat, aby obstál na podsvětním soudu. Zároveň mu měla dodat účinná zaklínadla, aby mu nic nechybělo a mohl se podle libosti vracet na svět. První texty takových zaklínadel jsou známé už z Textů pyramid, později z Textů rakví, ale vlastní Knihy mrtvých jsou psány na papyru a jsou známé od Nové říše. Vývoj textu byl dokončen až v době saiské (26. dynastie, 663-525 př. n. l. ) . Zachovalo se mnoho exemplářů rozdílné kvality (i tady rozhodovalo, kolik byl budoucí nebožtík schopen za takovou příručku zaplatit a jakého si sehnal na tuto práci písaře), takže jde o poměrně dobře probádaný text. Nejdůležitější je 125. kapitola, která jedná o podsvětním soudu.
 
Bývá často v knize vyobrazený. Skládá se ze dvou částí. V první části obrazu je síň Obou pravd. V pozadí sedí 42 bohů jako porota. V popředí jsou váhy, na jedné misce vah leží srdce zemřelého, symbol jeho svědomí, na druhé misce je závaží v podobě pera, symbolu bohyně pravdy Maat. U váhy stojí bůh Anup se šakalí hlavou a pozoruje, jestli jsou misky vah v rovnováze. Napravo stojí bůh Thovt s ibisí hlavou a zapisuje výsledek. Za ním je netvor s hlavou krokodýla, hrudí lva a zadkem hrocha, který pohltí zesnulého, pokud nebude shledán spravedlivým. Napravo od vah stojí zdvojená Maat a za ní zesnulý. Na druhé části obrazu je scéna, která následuje potom, kdy vážení dopadlo dobře. Bůh Hor se sokolí hlavou vede zesnulého před Usírův trůn. Usíre má na hlavě bílou korunu, v rukou pastýřské žezlo a důtky, za ním stojí bohyně Eset a Nebthet, před ním roste lotos, z jehož květu se vynořují čtyři synové Horovi. Před trůnem je stůl a na něm nachystaná hostina.

 

Textem této 125. kapitoly jsou instrukce, “co má zesnulý říkat při vstupu do síně obou pravd, aby byl zbaven všech hříchů a směl popatřiti do tváře všech bohů”. Pak následuje jakási egyptská zpověď. Ovšem podle instrukcí Knihy mrtvých má zesnulý své hříchy raději zatloukat a vydávat se za spravedlivého. Je to vlastně návod, jak bohy na soudu oblafnout a soudu se vyhnout. (což považuji osobně za absurdní a vede mne k myšlence, že tento návod byl pouze prodáván obyčejným lidem, zatímco kněžská obec držela autentickou 'Knihu mrtvých' - k obyčejným lidem se dostávali jen přepisy, které nebyli autentické + pokud nás po tomto životě skutečně čeká nějaký soud, nedomnívám se, že by bylo v naší moci tento soud 'oblafnout'...)

“Spíš, aby ses probudil. Zemřeš, abys žil. “

“Kdo se zahledí do slunce, tomu se odhalí podstata tmy. “

Jedním z nejstarších pocitů člověka je touha po životě a strach ze smrti. Z toho plyne touha po věčném životě, který by se i smrti měl podobat co nejvíce životu na zemi. V Egyptě se objevují texty o posmrtném životě (napsané na svitcích papyru) v době Nové říše. Byly uložené do rakve spolu s mrtvým ve zvláštní dřevěné schránce. Vedle svitků ležela soška boha Usíra . Mrtvý člověk se totiž ztotožňoval s Usírem. V dnešní době tyto texty byly nazvány Kniha mrtvých.

Osiris na trůnu – z Knihy mrtvých. Některé exempláře byly bohatě ilustrované. V době Nové říše každý bohatý Egypťan chtěl mít Knihu mrtvých a tak se opisovaly doslova ve velkém množství. Častým opisováním docházelo ke snížení kvality textu. Jméno zemřelého se dopisovalo dodatečně na příslušná vynechaná místa, někdy jej dokonce zapomněli dopsat. Egyptologové seřadili celou sbírku textů knihy mrtvých do 189 kapitol. Ani nejdelší svitky ale neobsahují všechny kapitoly. Býval to výběr těch kapitol, které opisovač považoval za nejdůležitější.

Základem knihy mrtvých je, aby se duše zemřelého mohla volně pohybovat, vycházet ve dne do světa živých a při západu slunce se vrátit zpátky na onen svět. Texty vyjadřují obavu, aby brána do podsvětí byla vždy otevřená pro tento návrat. V případě, že by nebylo možné splnit naděje mrtvých na vrácení se do pozemského světa, měli Egypťané bohaté představy o trvalém pobytu mrtvých v Usírově říši. Šťastný mrtvý měl žít životem zemědělce, ale s tím rozdílem, že v Usírově říši měla být práce snadnější, úroda větší, navíc vždy dostatek jídla a pití. Pokud by nebylo jídlo a pití, musel mrtvý jíst a pít své výkaly.

 

Ideální bylo se práci vyhnout. Je to vyjádřeno v 6. kapitole Knihy mrtvých, kdy mrtvý chce k zemědělské práci za sebe mít náhradníka v podobě sošky. Ta se měla pomocí magické formule změnit na jeho dvojníka a přihlásit se místo něj do práce kdyby dozorce vyvolal jeho jméno. Text se psal přímo na sošku, která byla dřevěná, hliněná nebo keramická. Často můžeme jejich exponáty vidět ve světových muzeích. Je zajímavé, že aby ani tento dvojník nebyl přetěžován prací, hodně „hodných“ Egypťanů si dalo vyrobit více dvojníků, dokonce i 360 (na každý pracovní den jednoho).

Vážení duše z Knihy mrtvých. Jiné texty Knihy mrtvých jsou věnovány návodu, jak zdolat různá nebezpečí, která by mohla na onom světě číhat na mrtvého.
Dnes dělíme Egyptskou knihu mrtvý do svazků. První svazek knihy mrtvých sleduje putování duše záhrobím. Druhý obsahuje modlitby používané za života i po opuštění těla. Byly známy jen úzké vrstvě zasvěcenců. Dokonce je známo, že faraon Ramses II. a jeho syn vykrádali hroby, aby se dostali k těmto textům.

Zemřelý vstoupil do podsvětí před Usírův soud v síni Obou pravd. Je znám text z kapitoly 125 obsahující obhajobu mrtvého:
• Nedopustil jsem se špatného činu na posvátných místech
• Nerouhal jsem se bohu
• Nedopustil jsem se násilí na chudém

Obrázky ukazují, jak bůh písma Thovt zapisuje odpovědi a váží jejich správnost na misce vah. Na jedné misce je pravda, na druhé svědomí.

 Podsvětí bylo na druhé polovině zeměkoule, a tak se Egypťané obávali, aby nemuseli chodit po hlavě. Mohli se tam také setkat s nebezpečnými zvířaty. Proto bylo důležité neztratit svojí pozemskou paměť, znát alespoň své jméno a jména strážců prostorů, kam se potřeboval mrtvý dostat. Jméno strážců byl vlastně klíč, který tyto prostory otevíral.

Některá místa KNIHY MRTVÝCH jsou plná symbolů. Proměna ve zvířata (had, volavka) a rostliny (lotos) pomáhala otvírat síň Obou pravd a dostat se do podsvětí.

Svitky byly nacházeny v bohatých hrobkách ještě před rozluštěním hieroglyfů. Nejčastěji pocházejí z doby kolem roku 1500 let př. Kr., ale ukázalo se, že jsou kopiemi textů z doby až 3 000 let př. Kr. Tyto byly o poznání později nalezeny v hrobech a chrámech dodnes málo prozkoumané saharské civilizace. Pocházely tedy z doby před úplným sjednocením Egypta. Sahara tehdy nebyla pouští, ale zřejmě nejúrodnější oblastí na světě!

zdroje:
Egyptská kniha mrtvých, nakl. EMINENT 2002.
www.egyptologie.cz

Ztracené symboly

Symboly jsou často diskreditovány různým způsobem a z různých pozic. Je to nelibé, ale jediné co proti tomu dělat, je osvětlovat jejich pravý význam. Aby to nakonec nedopadlo jako se swastikou - symbolem štěstí, prosperity a křížem Slunce, z kterého se nám stal nacistický symbol smrti a diktatury. V poslední době probíhá démonizace vševidoucího oka a dalších symbolů... všichni víme, jak, proč, s čím je to spojené a jak je to interpretováno. Pravda se však nakonec dostane na povrch a místo zmatenosti do sebe vše zapadne, jako puzzle a my si přijdeme podvedeni, protože nám celou dobu někdo lhal, překrucoval a schovával před námi něco, co je úplně jinak...

O Gnosticismu

Slovo gnosis, gnóze, je řeckého původu a znamená vědomost, poznání, nikoliv ale vědomost obecného druhu, avšak poznání k němuž se člověk dopracuje pouze usilovným studiem, tedy poznání duchovního rázu. Ještě přesněji, poznání božské přirozenosti. Některé z gnostických symbolů, jako ten na obrázku vpravo, na němž je podivné stvoření podobající se červu s lví hlavou a se sluncem, srpkem měsíce a hvězdou na pozadí, je opravdu těžké si vyložit. Nahlížet na gnosticismus jako na odrůdu křesťanství by přitom bylo chybou. Jednak je úzce spjatý s s novoplatonismem, který vzkvétal zejména v egyptském městě Alexandrii

během 4.století n.l., majíce přitom kořeny zapuštěné daleko hlouběji, až do mnohem staršího perského zoroastrismu (kolem roku 600 př.n.l.), ale také ve víře Essenských, od světa odloučené židovské sekty, která existovala asi po tři staletí, až do 1.století n.l.. K ní mohl docela dobře patřit i Ježíš Kristus, dříve než se vydal na svoji misii; alespoň takto se to traduje v esoterických kruzích. 

Tato možnost vyšla pouze najevo poměrně nedávno, poté kdy v roce 1947 byly objeveny písemné dokumenty nalézající se ve hliněných nádobách v jeskyni v oblasti Kumranu nedaleko Mrtvého moře, kde byly skryty po dva tisíce let. Ty jsou dnes známy jako Kumránské rukopisy či také jako Svitky od Mrtvého moře (dole). Po tomto nálezu bylo možné prostudovat některé texty gnostiků, které nebyly žádným možným způsobem rozředěny, jak se to stává většině starověkých textů, které se nám dochovají jen jako opisy.


V jistém smyslu vyskytovala se gnostická myšlenka v západním světě vždy v té či oné formě, podobně jako kabala. V zásadě všichni gnostikové věří v to, že jsme duše pocházející od Boha, které se ponořily do hmotného světa a zůstaly v něm uvězněny. Kabalisté s gnostiky v tomto souhlasí, pouze ale do jisté míry, protože podle gnostiků falešný a nedokonalý bůh, známý jako demiurgos, který občas dokonce bývá jimi přirovnáván k bohu Abrahamovu, stvořil tento svět. Gnostikové souhlasí s tím, že Nejvyšší bytost skutečně existuje, neměla ale podle nich nic co dělat se stvořením a celkovým během tohoto světa. Pokud se máme osvobodit od tohoto podřadného, nedokonalého světa, musí se nám dostat gnose, to jest esoterického duchovního poznání. Toho, podle gnostiků, je možno dosáhnout pouze přímým poznáním a pochopením tohoto nejvyššího Boha. 

Gnosticismus sice čerpá do jisté míry z několika starších tajných nábožných doktrín, především je to ale fenomén křesťanské éry. Sekty původních gnostiků se začaly vytvářet na Blízkém východě hned několik desetiletí po počátku křesťanství. Jednotícím charakterem všech gnostických sekt, kterých se přibližně od začátku 2. století n.l. objevilo značné množství (jmenovitě ebionité, elkesaité, nazarénští, sabiánští, mandaeánští, nikolaité, karpokratézští, basilité, marcionští, montanité, valentinští, atd.), je jejich přesvědčení, že samotná křesťanská víra nedostačuje, že tato musí být doplněna poznáním, gnózí. Zdroje gnosticismu sahají hluboko do minulosti, nacházejí se v něm prvky starověkých mystérií, egyptské a řecké mytologie, zoroastriánského dualismu, chaldejské a babylonské astrologie, hebrejského kabalismu, atp. 

Základem gnosticismu je víra v Boha, který je zcela mimo dosah našich možností chápání, který je neskonale dobrý a shovívavý. Tento Bůh je původcem všeho, vládne čistou a absolutní mocí, nicméně se nachází tak daleko, že s naším světem (ani s celým vesmírem) vlastně nemá nic co dělat. V gnosticismu, stejně jako v kabalismu, je jméno samotného Boha nevyslovitelné a nepochopitelné, Bůh gnostiků se projevuje pouze prostřednictvím svého syna, jímž je božské slovo, výrok neboli Logos. Božským atributům abstraktní povahy, jimiž jsou na příklad láska, mocnost, pochopení, vůle, pravda, atp., dostalo se kdysi od Boha daru vlastní existence a proto i možnosti emanovat z tohoto původního zdroje. Posléze se z nich staly bytosti zvané eóny, každá z nichž má svou vlastní doménu, své schopnosti a své úkoly. Eóny jsou vlastně synonymičtí s anděli a vytvářejí nebeskou hierarchii.

V gnostické kosmologii tedy máme dva oddělené a neslučitelné světy. Tím prvním je ideální a lidskému rozumu nedosažitelný svět Boha-otce, druhým je svět ve kterém žijeme, svět iluzorní, nedokonalý. Když Bůh povolil samostatnou existenci eónům, daroval jim také přitom svobodu vůle, takže tito se mohli rozhodnout o svých vlastních osudech. Protože Bůh je samojediný, jeho neskonalá vůle a dobrota přestala působit v doménách eónů, čímž vzniklo místo, kde se mohlo prosadit zlo. Poté, kdy se Bůh takto odtáhl (i když podle většiny gnostiků je aspoň v zásadě neustále přítomen), následné činy svobodnou vůlí vládnoucích eónů vytvořily dramatické situace, které zaznamenávají mnohé mýtické příběhy, v nichž se vypráví o válkách bohů, pádu Satanově, pádu lidstva a jeho zajetí v hmotném světě, atp. V pracích gnostických autorů, z nichž některé byly známy již ve středověku a jejichž počet se značně rozšířil ve dvacátém století, zejména po objevech u Mrtvého moře a v egyptském Nag Hammadi, se často píše o složitých poměrech mezi dobrými eóny a těmi zlými, neposlušnými, kteří se nazývají archoni.

Pokud vás článek zaujal, můžete si ho přečíst celý na následující adrese:
http://www.kabalacesky.com/kb_gnosticismus.html

zdroj: http://www.kabalacesky.com/

Tímto vyjadřuji autorovi stránek velkou úctu!