Platón

Platón (427 - 347 před naším letopočtem)

Jméno Platón je pouhý pseudonym, původní a skutečné jméno filozofa zní Aristokles, pseudonym, který znamená v řečtině široký či mohutný získal údajně v raném věku od svého zápasnického trenéra. Jiní připisují základ pseudonymu Platón neobvykle širokému čelu. Svoje původní jméno Aristokles získal po svém dědečkovi.

Je považován za jednoho z největších myslitelů vůbec a svými myšlenkami ovlivnil filozofii na velmi dlouhou dobu dopředu. Britský filosof A.N. Whitehead se dokonce vyslovil, že celá západní filosofie je pouhým komentářem (odkazem) právě k Platonovi filosofii.

Platón psal své spisy formou dialogů a rozprav, nejčastěji mezi svým učitelem Sokratem a dalšími osobami, kterým Sokrates svými otázkami pomáhá vyvrátit nezralé názory a předsudky, a dospět tak k vyššímu poznání.

Platóna seznámil s filosofií Kratylos, což byl Heraklejtův žák. Ve 20 letech se však setkal se svým učitelem Sokratem, kterému 8 let naslouchal, jako nejvěrnější žák. Dalo by se říci, že Sokrates a Platón obrátili ve své filosofii pozornost od metafyzických otázek a povaze o původu světa k otázkám člověka samotného a dokonce i lidské společnosti. Jinými slovy se podíleli na snesení filosofie 'z nebes na zem'. (Předsokratovská doba je pro metafyzické otázky typická)

O tom svědčí i jejich ústřední témata, kterými byly:

• rozdíl mezi pravým poznáním a pouhým míněním
• ctnost a možnost vedení k ctnosti
• spravedlivé a přitom trvalé uspořádání obce (např. Platonova ústava)
• dobro, jako konečný cíl člověka

 

Roku 399 před naším letopočtem byl však Platonův učitel Sokrates popraven. Konkrétně za údajné kažení mládeže (apeloval na myšlení - sám se viděl, jako 'rozsvěcovatele světla v duších ostatních) a bezbožnost, což je hodno pozornosti, jelikož bezbožnost nebyla v Athénách roku 399 před n.l. trestným činem. Paradoxní je, že Aristofanovy komedie, které zesměšňují uctívače božstev získávají ve stejné době ocenění a těší se velké popularitě. Sám Sokrates se přitom pro své filosofické poslání odvolává na Apollóna - boha Slunce.

Sokrates sám nic nenapsal (neuznával písemnou tradici, jako mnozí jiní), a proto se o něm dozvídáme až z Platonových dialogů. Platón sám vystupuje v dialozích jako nositel a tlumočitel myšlenek Sokratových.

Platón po smrti svého učitele (Sokrata) hodně cestoval, například do Megary, Itálie, na Sicílii, ale i do Egypta). O jeho zkušenostech ze Sicílie a konkrétním setkání s tamějšími vládci Diónem a Dionýsem se dozvídáme z tzv. Sedmého listu, o němž se ještě zmíníme, a který představuje jediný dochovaný autobiografický text.

 
Ve věku 40 let se vrací do Athén a zakládá vlastní školu ACADEMIA, která se následně stala vzorem pro Evropské univerzity. Nejvýznamějším žákem Platónovy Academie nebyl nikdo jiný, než Aristoteles. Ten však učení nejdříve konfrontuje, následně rozvíjí a zákládá školu vlastní. Academii po Platónovi tedy nepřebral. Učinil tak až jeho synovec Speusippos. Academia fungovala jistou dobu a na začátku 6. století ji roku 529 (po Kristu) ruší císař Justián.

Platón zemřel ve vysokém věku 82-84 let v Athénách. Zajímavostí je, že je po něm pojmenován jeden z Měšíčních kráterů 'Plato'.

PLATONOVO DÍLO

Nejčastější formou jsou dialogy, kde vystupuje Sokrates, jako hlavní postava. Výjimku tvoří dochovaný soubor Platonových listů, jehož součástí je již zmíněný autobiografický Sedmý list. Právě ten vrhá na Platonův život i pojetí filosofie zcela jiné světlo.

Platón totiž tvrdí, že pravou filosofii nelze sepsat a učit, jako nějaký systém. Filosofie je mnohem výše, a proto k ní musí člověk dojít sám vlastním myšlenkovým úsilím.

O pravosti tohoto sedmého listu se z počátku vedly pochyby. Dnešní a aktuální bádání ho však vnímá, jako nutný a stěžejní klíč k pochopení Platonova díla.

Platonovy dialogy se již od starověku řadí do čtveřic - tedy tzv. Tetralogií. Těch je celkem 9 a jejich kompletní seznam včetně chronologie lze najít ZDE. V článku uvádím pouze ukázku seznamu.

Rané dialogy

• Obrana
• Kritón
• Charmides - sophrosyné (umírněnost, sebekontrola, zdrženlivost)
• Lysis - různé rysy a projevy přátelskosti

Střední dialogy

• Faidón
• Faidros - nejen o duši
• Symposion - známý, jako hostina, což je však nepřesný výraz
• Ústava (Republika)
• Parmenidés

Pozdní dialogy

• Sofistés
• Filébos
• Kritias
• Zákony 

Pro Platóna jsou jinak typické tzv. IDEJE, jakožto vrcholy skutečnosti. Například idea krásy či idea dobra. Za zmínku stojí také Platonovo podobenství o jeskyni, známé také, jako Platonova úsečka.

Sókratés: Představ si lidi v podzemním příbytku podobném jeskyni, která má k světlu otevřený dlouhý vchod podél celé jeskyně. V této jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní na nohou a na krku, takže zůstávají stále na tomtéž místě a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň. Uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď na způsob zábradlí, jaké mají před sebou loutkáři a nad nímž dělají své kousky. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídkou, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva. 

Glaukón: Předvádíš podivný obraz a podivné vězně. 

Sókratés: Podobají se nám. Myslíš, že by takoví vězni mohli vidět sami ze sebe a ze svých druhů něco jiného než stíny vrhané ohněm na protější stranu jeskyně?
Glaukón: Jak by mohli vědět, když jsou celý život nuceni držet hlavu nehybně?
Sókratés: Tito vězni by nemohli pokládat za pravdivé nic jiného než stíny oněch umělých věcí. 

Glaukón: Nevyhnutelně. 

Sókratés: Kdyby jeden z nich byl zbaven pout a přinucen náhle vstát, otočit šíji, jít a podívat se nahoru do světla, mohl by to udělat jen s bolestí a pro oslepující lesk by nebyl schopen dívat se na předměty, jejichž stíny předtím viděl. Co by podle tebe řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tehdy viděl pouze přeludy? Nemyslíš, že by byl zmatený a domníval by se, že předměty tehdy viděné jsou pravdivější než ty, které mu ukazují teď? 

Glaukón: Mnohem pravdivější. 

Sótéskra: A kdyby ho někdo odtud násilím vlekl skrze drsný a strmý vchod a nepustil by ho, dokud by ho nevytáhl na sluneční světlo, nepociťoval by bolestně toto násilí a nevzpíral by se, a kdyby přišel na světlo, mohly by snad jeho oči plné sluneční záře vidět něco z toho, co mu nyní uvádí jako pravdivé? 

Glaukón: Ne, alespoň ne hned. 

Sókratés: Myslím, že by si musel na to zvyknout, kdyby chtěl vidět věci tam nahoře. Nejdříve by asi nejsnáze poznal stíny, potom samotné předměty. Dále by potom nebeská tělesa i samotnou oblohu snáze pozoroval v noci, dívaje se na světlo hvězd a měsíce. Nakonec by se myslím mohl dívat na slunce samo o sobě na jeho vlastním místě a mohl by též pozorovat, jaké je. 

zdroj: Fürst Maria: Filosofie, Fortuna, Praha 1994

 

O Gnosticismu

Slovo gnosis, gnóze, je řeckého původu a znamená vědomost, poznání, nikoliv ale vědomost obecného druhu, avšak poznání k němuž se člověk dopracuje pouze usilovným studiem, tedy poznání duchovního rázu. Ještě přesněji, poznání božské přirozenosti. Některé z gnostických symbolů, jako ten na obrázku vpravo, na němž je podivné stvoření podobající se červu s lví hlavou a se sluncem, srpkem měsíce a hvězdou na pozadí, je opravdu těžké si vyložit. Nahlížet na gnosticismus jako na odrůdu křesťanství by přitom bylo chybou. Jednak je úzce spjatý s s novoplatonismem, který vzkvétal zejména v egyptském městě Alexandrii

během 4.století n.l., majíce přitom kořeny zapuštěné daleko hlouběji, až do mnohem staršího perského zoroastrismu (kolem roku 600 př.n.l.), ale také ve víře Essenských, od světa odloučené židovské sekty, která existovala asi po tři staletí, až do 1.století n.l.. K ní mohl docela dobře patřit i Ježíš Kristus, dříve než se vydal na svoji misii; alespoň takto se to traduje v esoterických kruzích. 

Tato možnost vyšla pouze najevo poměrně nedávno, poté kdy v roce 1947 byly objeveny písemné dokumenty nalézající se ve hliněných nádobách v jeskyni v oblasti Kumranu nedaleko Mrtvého moře, kde byly skryty po dva tisíce let. Ty jsou dnes známy jako Kumránské rukopisy či také jako Svitky od Mrtvého moře (dole). Po tomto nálezu bylo možné prostudovat některé texty gnostiků, které nebyly žádným možným způsobem rozředěny, jak se to stává většině starověkých textů, které se nám dochovají jen jako opisy.


V jistém smyslu vyskytovala se gnostická myšlenka v západním světě vždy v té či oné formě, podobně jako kabala. V zásadě všichni gnostikové věří v to, že jsme duše pocházející od Boha, které se ponořily do hmotného světa a zůstaly v něm uvězněny. Kabalisté s gnostiky v tomto souhlasí, pouze ale do jisté míry, protože podle gnostiků falešný a nedokonalý bůh, známý jako demiurgos, který občas dokonce bývá jimi přirovnáván k bohu Abrahamovu, stvořil tento svět. Gnostikové souhlasí s tím, že Nejvyšší bytost skutečně existuje, neměla ale podle nich nic co dělat se stvořením a celkovým během tohoto světa. Pokud se máme osvobodit od tohoto podřadného, nedokonalého světa, musí se nám dostat gnose, to jest esoterického duchovního poznání. Toho, podle gnostiků, je možno dosáhnout pouze přímým poznáním a pochopením tohoto nejvyššího Boha. 

Gnosticismus sice čerpá do jisté míry z několika starších tajných nábožných doktrín, především je to ale fenomén křesťanské éry. Sekty původních gnostiků se začaly vytvářet na Blízkém východě hned několik desetiletí po počátku křesťanství. Jednotícím charakterem všech gnostických sekt, kterých se přibližně od začátku 2. století n.l. objevilo značné množství (jmenovitě ebionité, elkesaité, nazarénští, sabiánští, mandaeánští, nikolaité, karpokratézští, basilité, marcionští, montanité, valentinští, atd.), je jejich přesvědčení, že samotná křesťanská víra nedostačuje, že tato musí být doplněna poznáním, gnózí. Zdroje gnosticismu sahají hluboko do minulosti, nacházejí se v něm prvky starověkých mystérií, egyptské a řecké mytologie, zoroastriánského dualismu, chaldejské a babylonské astrologie, hebrejského kabalismu, atp. 

Základem gnosticismu je víra v Boha, který je zcela mimo dosah našich možností chápání, který je neskonale dobrý a shovívavý. Tento Bůh je původcem všeho, vládne čistou a absolutní mocí, nicméně se nachází tak daleko, že s naším světem (ani s celým vesmírem) vlastně nemá nic co dělat. V gnosticismu, stejně jako v kabalismu, je jméno samotného Boha nevyslovitelné a nepochopitelné, Bůh gnostiků se projevuje pouze prostřednictvím svého syna, jímž je božské slovo, výrok neboli Logos. Božským atributům abstraktní povahy, jimiž jsou na příklad láska, mocnost, pochopení, vůle, pravda, atp., dostalo se kdysi od Boha daru vlastní existence a proto i možnosti emanovat z tohoto původního zdroje. Posléze se z nich staly bytosti zvané eóny, každá z nichž má svou vlastní doménu, své schopnosti a své úkoly. Eóny jsou vlastně synonymičtí s anděli a vytvářejí nebeskou hierarchii.

V gnostické kosmologii tedy máme dva oddělené a neslučitelné světy. Tím prvním je ideální a lidskému rozumu nedosažitelný svět Boha-otce, druhým je svět ve kterém žijeme, svět iluzorní, nedokonalý. Když Bůh povolil samostatnou existenci eónům, daroval jim také přitom svobodu vůle, takže tito se mohli rozhodnout o svých vlastních osudech. Protože Bůh je samojediný, jeho neskonalá vůle a dobrota přestala působit v doménách eónů, čímž vzniklo místo, kde se mohlo prosadit zlo. Poté, kdy se Bůh takto odtáhl (i když podle většiny gnostiků je aspoň v zásadě neustále přítomen), následné činy svobodnou vůlí vládnoucích eónů vytvořily dramatické situace, které zaznamenávají mnohé mýtické příběhy, v nichž se vypráví o válkách bohů, pádu Satanově, pádu lidstva a jeho zajetí v hmotném světě, atp. V pracích gnostických autorů, z nichž některé byly známy již ve středověku a jejichž počet se značně rozšířil ve dvacátém století, zejména po objevech u Mrtvého moře a v egyptském Nag Hammadi, se často píše o složitých poměrech mezi dobrými eóny a těmi zlými, neposlušnými, kteří se nazývají archoni.

Pokud vás článek zaujal, můžete si ho přečíst celý na následující adrese:
http://www.kabalacesky.com/kb_gnosticismus.html

zdroj: http://www.kabalacesky.com/

Tímto vyjadřuji autorovi stránek velkou úctu!