Dialog o (ne)spravedlnosti

Rozhodl jsem se publikovat jeden ze svých dialogů, v tomto případě dialog o (ne)spravedlnosti, jež jsem napsal v prvním semestru studia na filozofické fakultě.

A: Co je důvodem tvého neustálého přemýšlení o spravedlnosti?
K: Vnímání její absence.
A: Taky myslím, že je nespravedlivé, aby na jedné straně světa pořádali lidé ohňostroj, jež stojí pár milionů, a potěší lidské smysly na několik minut a na druhé straně světa umíraly děti, protože nemají co jíst.
K: Jak pak můžeš být v klidu? A vůbec věřit, že je ve světě nějaké dobro? Natož spravedlnost?
A: Ačkoliv by mě těšilo jiné řešení, jsem nucen s pokorou přijmout, že takové věci změnit nemohu.
K: Asi máš bohužel pravdu. Ale co naše společnost? Můžeš tu hledat nějakou spravedlnost?
A: Určitě ano. Společnost je o lidech a lidé jsou přeci spravedliví i nespravedliví. Alespoň nějaká spravedlnost v naší společnosti tedy přítomna být musí. Navíc máme soudy, jež spravedlnost vykonávají.

K: Jistě není pochyb o tom, že v každé společnosti existují zdánlivě spravedliví lidé. Otázkou však je, zda mohou spravedlnost vykonávat. Pokud ne – k čemu pak je, že spravedliví jsou, když nikomu se skrze ně spravedlnosti nedostane? A o co je pak situace horší, když právě za ony ‚páky spravedlnosti‘ tahají lidé, jež spravedliví nejsou? Nebo ještě hůře, že snad dokonce lidé, jež nejsou spravedliví dokonce určují, co je a není spravedlivé?

Lidem nejde o spravedlnost, jako takovou. V přemýšlení o ní nevidí užitek. Oni si jen vykládají spravedlnost dle svého obrazu, aby si mohli opodstatnit své postoje. Jinak by je nemohly zastávat. Vždyť právě pocit, že člověk je v ‚právu‘, že ‚má nárok‘, že koná ‚spravedlivě‘ způsobuje často nejvíce škody v lidských vztazích. Kdyby člověk připustil, že nejedná spravedlivě, ač se mu tak zdá vzhledem k jeho situaci, nemohl by zastávat postoj, jenž negativní plodí.

Tím však neodhalujeme, kde spravedlnost je, nýbrž poznáváme, kde spravedlnost není. Rovněž není příteli ani u tvých soudů. Jak jim můžeme věřit, že konají spravedlnost, když právě 3 chlapci, jež znásilnili a umučili děvče, kterému bylo 15 let a jen na stejný čas, co to děvče žilo, zavřeni budou. Výsměch jejich rodičům. Kdyby však i celý život již zavřeni v kriminále byli. Stejně bychom o žádné spravedlnosti mluvit nemohli, jelikož ono děvče k životu již nic nevrátí.

A: To je tedy opravdový výsměch. V takovém případě by bylo jedinou spravedlností ony chlapce zabít, stejně tak jako oni té dívce učinili. Oko za oko, zub za zub.

K: Nikoliv! Ani v takovém řešení nemůžeš hledat spravedlnost. Dávej velký pozor, jde totiž o poměr! I kdyby ony chlapce stejně umučili a zabili, kdyby prožili obdobné hrůzy, jež sami způsobili – stejně by nezažili a nedostali přesně to, co způsobili oné dívce. Na první pohled by záležitost mohla vypadat shodně. Uvědom si však, že pocity toho děvčete, a pocity oněch chlapců, ač oba negativní jsou, přesto zůstávají rozdílné! Ani zde tedy nedochází k žádné spravedlnosti. To o čem mluvíš, by bylo pouhou pomstou. Jež je pomstou a vykonaným mstěním, nikoliv vykonanou spravedlností.

 

A: Máš pravdu, že takové řešení blíže pomstě je. Ovšem, jak myslel jsi onen poměr?

K: Inu odpusťme od věcí hrozných a použijme pro náš příklad věc banální. Jelikož právě tak ti vysvětlím jak onen poměr míněn je.

A: Dobře

K: Bohatý ředitel pojede autem do své firmy a bude mít to neštěstí, že do něj nabourá chudý dělník, který právě mířil do zaměstnání. Nikomu se naštěstí nic nestane, ale auto bohatého ředitele se v důsledku nehody porouchá a nebude schopné dále jezdit. Nahlížej na onu záležitost velmi hypoteticky, abys pochopil její podstatu. Jelikož ředitel teď nemůže jet svým autem – volá po spravedlnosti. Jak jsi sám říkal, oko za oko, tedy rozbije auto dělníka a v konečném stavu tak oba mají svá auta rozbité. Je to spravedlivé?

A: Ten dělník do něj třeba nechtěl nabourat schválně, ale i tak by měl přijmout zodpovědnost za své činy, a jelikož mu bylo způsobeno, co on sám způsobil. Je to spravedlivé. Přece ty sám, jako filozof musíš uznat, že je mnohem větší spravedlností, když stane se mu to samé, co on sám způsobil, než kdyby třeba musel onomu řediteli zaplatit tučné peníze, které by sám nevydělal. To by bylo značně nespravedlivé.

K: Na první pohled zdá se tvé uvažování pravdivé. Nyní však vysvětlím ti, co tím poměrem myslil jsem a dojdeš tak, že přece ani zde spravedlnosti není.

Bohatý ředitel sice přišel o své auto, ale určitě si dokážeš představit, že má v garáži ještě další dvě a to nevíme kolik aut má firemních. Počet jejich však zcela irelevantní je. Podstata tkví v tom, že i když přišel o své auto, nedostal se do žádné kritické situace, protože může používat auto jiné. Bude sice muset překonat krátkodobý problém s časem, jež mu způsobí nehoda, ale podstatné je, že druhý den může jet autem jiným.

A: To je srozumitelné.

K: A nyní si představ, že nastane ‚oko za oko‘ a oba tj. ředitel i dělník budou mít rozbitá svá auta. Zatímco ředitel si pro někoho pošle a druhý den už bude v autě jiném, dělník se nachází v zcela odlišné situaci! Jelikož neměl příliš peněz, mohl si dovolit auto jen jedno. Navíc má ženu a dítě, kteří jsou na něm závislí, jelikož jeho zaměstnání živí celou rodinu. Jak jistě pamatuješ, tak do zaměstnání dojíždí = k práci potřebuje auto.

Zatímco ředitel druhý den jede v Mercedesu místo BMW, dělník přišel o auto, díky čemuž nemůže dojíždět do práce, a tak nemůže živit ani svou rodinu. Tady jasně vidíš, že i kdyby se oběma stalo naprosto to samé, tedy byla by přítomna zdánlivá spravedlnost, ve skutečnosti by došlo k veliké nespravedlnosti!

A: Už chápu, co jsi myslel tím poměrem. Situace je prostě složitější, a proto ji nelze omezit jen na onen vykonaný jev. Jsou důležité všechny axiomy (okolnosti). Stejná příčina může způsobit různé důsledky, právě na základě poměru (vztahu) mezi vykonaným jevem a subjektem, kterému se děje. Hezky vyjádřeno v jednoduchém a srozumitelném příkladu. Znamená to však, že OKO za OKO nefunguje?

K: Uvedu ti další příklad, abys plně pochopil, že oko za oko a zub za zub je pouhou slepou cestou, která se jako spravedlnost pouze tváří. A tento dojem, že se snad jedná o něco nanejvýš spravedlivého, máme právě proto, že jsme v našich myslích vyměnili pojem spravedlnosti za pojem pomsty! Dokud však nedokážeme tyto pojmy jasně oddělit. Nemůžeme tvrdit, že jsme se přiblížili podstatě spravedlnosti. To bychom totiž lhali sami sobě.

A: Jak však mohu oddělit pomstu od spravedlnosti, když nevíme, co je spravedlnost?

K: Nevíme, co je spravedlnost, ale víme co je pomsta. Dokonce se nám podařilo poznat, že to, co jsme považovali za spravedlnost, bylo pouhou pomstou. Skrze porozumění pomstě se tak přibližujeme k porozumění spravedlnosti. Nevíme sice, co spravedlnost je, ale dokážeme poznat, co spravedlnost není. A to je nanejvýš důležité, jelikož poznáním toho, co spravedlnost není,  ji nebudeme dále zaměňovat, jako se dělo v případě pomsty. Čím více tedy chápeme, co spravedlností není, tím více se zužuje prostor toho, co by spravedlností mohlo být.

Dovol mi však uvést ještě poslední příklad, proč nemůžeme v principu ‚oko za oko‘ hledat jakoukoliv spravedlnost.

Představ si, že existuje hypotetické uskupení 1000 lidí. V tomto uskupení žije 999 ctnostných a dobrých lidí a 1 bezcitný a zlý člověk. Představ si nyní, že jednoho dne ten pouhý 1 zlý a bezcitný člověk zabije jednoho ctnostného muže. Aby došlo ke zdánlivé spravedlnosti, je třeba zabít toho zlého muže, protože se provinil tím, že zabil dobrého muže. Inu, pokud chceme být opravdu spravedliví, nemůžeme ho jen tak nechat jít… příště by mohl zabít dalšího dobrého muže. To nemůžeme dopustit! Jedinou cestou spravedlnosti je tedy toho zlého muže zabít (dle způsobu oko za oko).

Čeho však docílíme? V uskupení máme 998 dobrých mužů a jednoho zlého vraha. Jelikož nikdo nedonutí vraha, aby se zabil sám, musí ho zabít (resp. vykonat spravedlnost) některý z dobrých mužů. Tím se však dobrý muž stává vrahem resp. chápej, že dobrý muž se stal vrahem jen proto, že vykonal spravedlnost. A máme tu naprosto stejný problém. Dobrý muž vykonal spravedlnost, jelikož zabil vraha. Jelikož však sám zabil, spravedlivé je, aby byl také zabit. Tak ho zabije další dobrý muž (který je dobrý, a proto vykoná spravedlnost), čímž se opět stane vrahem a stojíme před stejným problémem. Takhle by to pokračovalo, až by se nakonec všichni vyvraždili a zbyl by poslední vrah, kterého by již neměl kdo zabít.

Uvědomuješ si, co právě způsobil princip ‚oko za oko‘? Nejen, že není spravedlivý, ale navíc je ryze destruktivní. Neléčí zlo, jen ho šíří a posílá dále. Uvědom si, že na začátku jsme tu měli 999 dobrých lidí, kteří zemřeli, jen kvůli jednomu špatnému člověku. Pokud tedy člověk o sobě chce mínit, že je spravedlivý, nemůže konat to, co mu ostatní způsobili!

A: Právo jako takové spravedlnost nezajistí. Oko za Oko také nefunguje. To tedy opravdu žádná spravedlnost neexistuje?! Je snad spravedlnost jen prázdný pojem, který si každý ohne dle svého?

K: Pevně věřím, že ne. I když se tak skutečně děje, musí zde existovat vyšší princip spravedlnosti. Jakési poznání spravedlnosti, která se právě odlišuje od spravedlnosti ohnuté - subjektivní. Ona spravedlnost existovat musí, jinak by vše ztratilo smysl. Znamenalo by to, že není rozdílu mezi člověkem, který koná intenzivní zlo a mezi člověkem, který koná intenzivní dobro. Sám vidíš, mé tendence stáčet spravedlnost opět k činům, jako kdybych snad mínil, že spravedlnost tkví v potrestání zla, což je opět blíže pomstě. Inu i pomsta zla je stále pomstou, nikoliv spravedlností. Cosi mi tedy nasvědčuje, že spravedlnost je něco vyššího. Že je třeba ji hledat mimo lidské činy, možná i mimo běžné lidské vnímání.

A: Říkáš tedy, že spravedlnost přeci jen existuje. Není však čiré bláznovství tvrdit, že spravedlnost existuje, když se nikde kolem nás neprojevuje a nikde ji nemůžeme najít? Není onen výrok, že spravedlnost je snad něco vyššího, něco co člověka přesahuje jen pouhá záplata, která udržuje patetický plamínek naděje, že nějaká spravedlnost existuje, i když vědomí ví, že žádná nikde není, ale nechce se s tím vyrovnat?

K: Díky Bohu ne, nejedná se totiž o bláznovství, ale neznalost.

A: Neznalost čeho? Dyť právě neznalost spravedlnosti je důvodem, proč je neopodstatněné tvrdit, že spravedlnost existuje. Jak můžeme tvrdit, že spravedlnost je, když ji neznáme?

K: Nebyla by to jediná věc, o které člověk tvrdí, že existuje a přitom trpí její neznalostí. Každopádně jsem měl na mysli neznalost karmy.

A: Však o karmě moc dobře vím. Nejsem si však jistý, jestli právě ona skrývá spravedlnost, jelikož na první pohled nefunguje.

K: V tvém úhlu pohledu máš pravdu. Mnoho lidí ji totiž nerozumí a zaměňuje jí za jednoduchý princip ‚co vykonáš, to se ti vrátí‘. Dalo by se říci, že toto je podstatou karmy, nikoliv však jejím hlavním projevem. Často slýchám lidi mluvit o Karmě a nutno říci, že shledávám, že ji často skloňují k opodstatnění svých nebo jiných problémů – místo jejich řešení. Lidé se snaží vidět výsledek (co se jim stalo resp. co se jim vrací), ale nesledují pozorně proces, jenž je velmi komplexní a důležitý.

A: Pověz mi více…

K: Jde o to, že není úplně podstatné, zda onen proces nazveme Karma či zákon příčiny a důsledku či ještě nějak jinak. Podstata je univerzální, přesto domnívám se, že většina lidí, jak jsem již zmínil, chápe onen proces špatně a soudím tak z jejich výpovědí, které pokud zahrnovaly jejich aktuální život, zpravidla se snažily s její pomocí opodstatnit to špatné, co se jim dělo. Pokud snad někdo zašel s karmou dále než za svůj život, mluva se rázem změnila v positivní.

A: Mám dojem, že tvá slova souvisí s opodstatněním utrpení v tomto vězení.

K: Chápeš správně, ač právě toto pojetí je mylné. Otázka vězení je trochu něco jiného ač s karmou může souviset. Není to však jediné, co je třeba brát v potaz ač jsou tu aspekty důležitější.

A: Jak tedy karmu správně chápat?

K: Než to bude vysloveno, musím se zmínit ještě o jednom. Mnoho lidí, kteří tě budou chtít poučovat o karmě, rádi mluví o minulých životech. Často v kontextu toho, že se ti vrací něco zlého, za to, co jsi vykonal v minulém životě. Nebudu soudit, zda to je pravda nebo nikoliv. Dokážu i připustit myšlenku minulých inkarnací, ač pokud potom budu poslouchat mistry, jež o tom tématu hovoří – vím, že je velmi složité do těchto inkarnací nahlédnout. Jak tedy může o tvých minulých inkarnacích vypovídat celkem náhle jiný člověk?

A: Může mít přece vhled.

K: Ovšem, ale zda je jeho vhled pravdivý či nikoliv se ty sám nikdy nedovíš, a proto není důležité, co vypoví o tobě ostatní, ale co o sobě nalezneš ty sám! Z tohoto titulu nepovažuji zmíněnou konexi za zcela adekvátní a nabízím metodu, jež se dá osvojit určitě snadněji než náhled do minulých inkarnací.

A: Co je to za metodu?

K: Především je to metoda, kterou si můžeš ověřit a prožít ty sám, v čemž tkví smysl jejího poznání – její autentičnosti.

A: Pověz mi o ní.

K: Představ si, že máš před sebou zrcadlo, které tě reflektuje. Toto zrcadlo je svět kolem tebe, tak jak ho vnímáš, jak na tebe působí, jak v něm prožíváš svůj život. Toto zrcadlo ti vždy vrátí to, co na něj vyšleš. Stejně tak, jako když stojíš před fyzickým zrcadlem. Vše co do něj uděláš, se ti okamžitě promítne zpět. Rozdíl je jen v čase.

A: Sám jsi zmínil ‚vše, co do něj uděláš‘, nejsme tedy opět u toho klišé: vše, co uděláš, se ti vrátí?

K: Oceňuji tvou pozornost a musím se přiznat, že to bylo záměrné. Toto zrcadlo nereflektuje jen naše činy, které se nám opravdu vrací, ale neděje se tak, že by se nám vracelo to identické – vrací se semínka. Toto zrcadlo mnohem více reflektuje naše myšlenky a především naší víru – do jisté míry i naše pocity a emoce.

A: Tím to celé nabývá trochu jiného, komplexnějšího smyslu.

K: Přesně tak, karma je naše zrcadlo, před kterým stojíme a tak jsme každý sám sobě protivníkem.

A: Protivníkem? Tomu teď úplně nerozumím…

K: Myslím, že princip zrcadla jsi pochopil dobře, jde však vidět, že jsi ho doposud neuplatnil v praxi. Při naší konverzaci se ti totiž zřejmě neděje nic nepříjemného nebo špatného.  Až se tomu tak stane, budeš o tom přemýšlet.

A: Znamená to snad, že pokud se mi děje něco špatného, jde v podstatě o odraz něčeho špatného v mém samém?

K: Jest tomu tak a právě to je pravý princip alchymie. Ty nemůžeš měnit ostatní lidi ani svět, ale byla ti svěřena síla měnit sám sebe.

A: Domnívám se, že tedy cílíš tím na důležitost sebepoznání?

K: Zcela naprosto ač dovol mi ještě dodat, že poznání zla, vede zpětným působením k dobru! A poznáním zla nemíním jej konat!

K: Zkus aplikovat to, co ses právě dozvěděl na onen zákon zrcadla a pověz mi, co jako první tě napadne?

A: Poznat sebe sama a překonat se. Celý život hrajeme jen hru se sebou samými.

K: A není právě to ta jediná a skutečná SPRAVEDLNOST?...