Několik obrázků pro zasvěcené

 

Moudrost amerických indiánů

VŠICHNI JSME JEDNO - moudrost amerických indiánů from GoschaTV on Vimeo.

Víš co chceš vlastně dělat?

Proč se tohle nepouští v 9. třídách základních škol? Protože by pak byl svět lepší??

Co je to Ouroboros?

Slovo Ouroboros pochází původně z řečtiny a dalo by se volně přeložit, jako "pohlcovač ocasu". Je to jeden z nejstarších mystických symbolů na světě. Ouroboros nabývá několik významů z různých sfér života a existence, které se mohou prolínat. Samotný had - pojídající svůj ocas symbolizuje cyklickou povahu Vesmíru. Tvorbu a zničení. Život a smrt. V tomto případě nám ukazuje, že život a smrt jsou a musí být nutně propojeny. Bez života není smrti a bez smrti není života.

Podle některých zdrojů se symbol Ouroboros objevuje již ve starém Sumeru. Oficiálně je však datován do období starověkého Egypta, kde obepíná slunce (sluneční kotouč) a prezentuje tak cyklický oběh Slunce kolem středu galaxie (tzv. Galaktický epicykl). V mytologii pak slouží, jako symbol pro Mléčnou dráhu.

Symbol byl hojně využíván také v alchymii a Gnosticismu, kde prezentuje cyklus života a sloučení protikladů. Život a smrt jedno jsou - had se požírá a sám sebe ničí, jen proto, aby se mohl znovu zrodit. Jedná se tedy o transcendenci duality. (transcendence = překročení, přesahování)

V alchymii pak představuje princip (ducha) Merkura, což je dle alchymistů substance, která v našem světě prochází veškerou hmotou (o hmotě nám je toho ještě hodně skryto...). Dále je symbolem nepřetržité obnovy (jako had shazuje svou kůži, aby získal novou) a harmonie protikladů.Symbol cyklu života a smrti, ze kterého se má lidská duše osvobodit.

Byly nalezeny alchymistické spisy, kde byl Ouroboros napůl bílý, napůl černý - podobně, jako třeba Jing a Jang. Tím symbolizuje dualitu Přírody a všech věcí v naší realitě. Důležitým sdělením však je, že tyto 2 strany NEJSOU V KONFLIKTU, jak se my lidé - často domníváme (věčný souboj dobra proti zlu, který je pouhou iluzí lidského vědomí). Hlavní myšlenkou je, že "Vše je jedno", což je základním konceptem tzv. hermetické moudrosti.

Ouroboros, jako takový se objevuje téměř u všech starověkých kultur bez ohledu na prostředí. Krom zmíněného Egypta není výjimkou ani v Severských legendách. Například velký had Jormungandr. Hlavní aztécký bůh Quezcoatl je interpretován obdobně a výjimkou nejsou ani starověcí čínští draci, u kterých nacházíme shodné aspekty. Jinými slovy - starověk je Ouroborosem prolezlý :)

Vztahy - zrcadlo nás samých aneb lekce sebepoznání

Vztahy představují příležitost poznat se ze všech úhlů. Každý člověk včetně kolegů v práci, spolužáků a životních druhů nám ukazuje něco o nás samých, ať se to týká zklamané důvěry či zoufalé snahy zaplnit prázdnotu. Budeme-li dost moudří, abychom rozpoznali sdělovaná poselství, odhalíme postoje, kvůli nimž trpíme a dostaneme tak klíč k jejich změně a tím ke změně našich vztahů a kvality našeho života.


Dnes více než 50% lidí otevřeně přiznává, že ve svých vztazích nejsou šťastni, ani spokojeni. A pak jsou ti, co to nepřiznají. Ani veřejně, ani sobě. Situacemi, do kterých se v této rychlé době plné změn dostáváme (krize, rozchody, ztráta zaměstnání, nemoci, problémy v rodině), jsme vyzýváni k přehodnocování našich postojů k životu, k situacím, ve kterých se nacházíme, k našim vztahům a hlavně k sobě samým.

Abychom mohli pochopit, jak vztahy fungují a tím je změnit tak, abychom se cítili dobře, je důležité otevřít naši mysl a dovolit si změnit naše pohledy. Prvním předpokladem proto je přijmutí toho, že změna je tím nejpřirozenějším projevem života. Změna je pohyb a pohyb je život. To, co nás může paralyzovat a tím náš pohyb životem stagnovat, tudíž „nežít“, je strach. Strach z nového, z neznámého. Strach ze ztráty hypotetických jistot, ze ztráty své „vybudované osobnosti“ i ze ztráty toho, co víme, že pro nás není dobré, ale přesto se toho držíme.. (např. našeho systému názorů)

 
Změnit své vztahy a své životy je o mnoho jednodušší, levnější a rychlejší, než postavit dům, než vystudovat vysokou školu i než se naučit cizí jazyk. Jediné, co potřebujeme, je změnu si dovolit. Umožnit si ji tím, že si vytvoříme prostor, kde začneme vnímat sami sebe – vnímat jak se cítíme v konkrétních situacích a sami se sebou a začneme nacházet souvislosti mezi našim vnitřním stavem a tím, co se děje v našem vnějším životě. Vztahy představují příležitost poznat se ze všech úhlů.

Každý člověk včetně kolegů v práci, spolužáků a životních druhů nám ukazuje něco o nás samých, ať se to týká zklamané důvěry či zoufalé snahy zaplnit prázdnotu. Budeme-li dost moudří, abychom rozpoznali sdělovaná poselství, odhalíme postoje, kvůli nimž trpíme a dostaneme tak klíč k jejich změně a tím ke změně našich vztahů a kvality našeho života.

I když se nám to v praxi běžného života možná nezdá, své vztahy si vybíráme a tvoříme a to, jak se v nich cítíme, je odrazem toho, jak se cítíme uvnitř sebe samých. To, jak se k nám chovají druzí, vždy odráží náš vztah k sobě samým a naše vnitřní postoje.

Jednoduchým příkladem ze života je například změna kolektivu, ve kterém se nacházíme – přechod do nové školy, do nové práce, nový partnerský vztah… Pokud zažíváme nepříjemné pocity a nezměníme naše postoje a změníme pouze vztahy nebo prostředí, budeme se brzy nacházet ve velmi obdobné situaci, jako předtím. Naopak pokud si uvědomíme a změníme určitý postoj uvnitř v nás, nemusíme často ani změnit vnější prostředí a najednou se cítíme úplně jinak – lépe. Například ti, co nerespektovali náš názor, se o něj najednou zajímají, přestávají se k nám chovat přezíravě atd.
Někdy je změna prostředí, např. pracovního, nutná, i když jsme svůj postoj změnili, ale v novém už se vše odvíjí zcela jinak. Za chvíli máte místo, kde se cítíte dobře. Máte takovou zkušenost?

 
TO, JAK VYPADAJÍ NAŠE VZTAHY, ODRÁŽÍ, JAKÝ JE NÁŠ VZTAH K SOBĚ SAMÝM.
S tímto pochopením se můžeme začít dívat na konkrétní životní události následovně:
Opustil mne někdo? V čem jsem se opustila já sama? Okradl mne někdo? V čem se já sám v mém životě okrádám? Mám pocit, že mi někdo brání v mé tvořivosti? Čím si já sám bráním v tvorbě? Myslím si, že mne partner podvádí? Mám dostatečnou hodnotu pro sebe samotného, myslím si, že má důvod, abych pro něj byl jedinečným? Dluží mi někdo? V čem dlužím sám sobě?

A takto by se dalo pokračovat. A potom hledáme…a většinou nacházíme nečekané souvislosti.
Je při tom velmi důležité si uvědomit, že náš úhel pohledu, kterým vztahy vnímáme, je pro většinu z nás velmi úzký a omezený. Našimi postoji si tvoříme určité zkušenosti a očekáváme, že to funguje všude stejně… Nevědomým vnitřním nastavením, tudíž tím, čemu věříme, si vybíráme nevěrné partnery a většinou se děje to, že to tak mají i naše kamarádky, načež tuto zkušenost zgeneralizujeme tvrzením „všichni muži jsou takoví“… Je známo, že první, co terapeuti hledají u drogově závislého je, jak ho dostat z jeho každodenních vztahů… takový člověk totiž většinou žádné jiné lidi než narkomany a dealery mezi kamarády nemá.

Vnímá svět takovou optikou, dle níž téměř žádní jiní lidé nejsou a pokud jsou, tak jsou nudní a nezajímají ho. A takto to funguje ve všem. Je to právě proto, že to, co vidíme okolo sebe, odráží naše očekávání a naše vnitřní přesvědčení o světě a realitě. Naše zkušenost, která se vytvořila na základě našeho vnitřního přesvědčení, nám potvrzuje, že to tak je, a mi si myslíme, že to nelze změnit, protože svět je prostě takový. Nevidíme ale to, že svět je takový, protože se účastníme na jeho spolutvoření. Pokud tento princip prohlédneme a pochopíme, zjistíme, že si své vztahy můžeme tvořit svobodně mnohem více, než si myslíme.

 
Toto poznání shrnuli naši předkové do učení, které v dnešní době nazýváme Esejská zrcadla vztahů. Ta nám poskytují klíč k rozpoznání a interpretaci vnějších znamení pro náš růst a vývoj směrem k rovnováze, celistvosti a bez těžkých emocionálních zážitků. Mezilidské vztahy je třeba číst pro to, co nám mohou komunikovat; proto by měly být analyzovány spíše „zprávy“ samotné, než jejich obsah. Každý vztah s druhými lidmi (jak známými, tak nám velmi blízkými, tak i s lidmi neznámými) obsahuje poklad cenných informací o nás a o tom, jak se stavíme k světu a k životu. Pokud bychom chtěli banalizovat, pak bychom jazykem pseudo-psychologických testů mohli říct: „Řekni mi, kdo je kolem tebe a já ti řeknu, kdo jsi.“

Učení o zrcadlení vychází ze starých gnostických textů, které popisují, jakým druhem zkušeností člověk ve svém poznání prochází a jak se na ně naučit nahlížet. Je hlubokým a účinným nástrojem sebepoznání i pro terapeutickou práci s jednotlivci i skupinami.

Zrcadla vztahů jsou jedním ze základních kamenů na cestě kompletního chápání lidského aspektu propojujícího tělo, mysl, duši a božský aspekt v člověku. Jsou opravdovou perlou dávné moudrosti a jedním z původních zdrojů současné vědy moderní psychologie. O jejich znovuobjevení se zasloužil americký vědec Gregg Braden a o jejich aplikaci do současné praxe a rozšíření italský lektor a terapeut Silvano Paolucci a šiřitelka metody v Čechách i na Slovensku Jitka Třešňáková.

Zde jsou základní tři zrcadlení našich vztahů:
Zrcadlo přítomného okamžiku
Velmi často to, co se nám ve vztazích nelíbí a co nám způsobuje problémy, pouze odráží naše vlastní vnitřní postoje či chování či případně ukazuje to, co bychom chtěli dělat, ale nedovolíme si to. Pokud nás někdo okrádá, nebo nerespektuje, ukazuje se, že mi sami okrádáme sebe, nebo na nějaké úrovni někde bereme to, co nám nepatří. Pouze to nepovažujeme za špatné.
Příklad:

• Pana Jiřího uráží, že ho v práci nerespektují a hrozí mu vyhazov. Ukáže se, že on ostatní považuje za „omezené a hloupé“ a nechce na daném místě pracovat. Jelikož ale je dle jeho slov „ekonomická krize“, neodváží si výpověď podat.
• Někomu vykradou auto a vezmou pouze jeho oblíbená CD, u kterých relaxuje. Ukáže se, že si již dlouho nedopřál čas si je pustit a doma v klidu relaxovat. Obecně se okrádá o čas pro sebe ve svém životě.
• Šéf v práci nás stále opravuje a nevěří, že se nám něco může podařit bez chyby. Ukáže se, že mi sami máme strach z chyb a nevěříme, že se nám věcí v životě podaří dotáhnout. Také nevěříme druhým a raději vše děláme sami, aby neudělali chybu…

Zrcadlo – odrazy kritických postojů
Toto zrcadlo nám odráží určitou oblast života, kterou kritizujeme, něco co přehnaně odsuzujeme či nedokážeme přijmout. Tím se dostáváme do jasné polarity, která přitahuje svůj protiklad.
Příklad:

• Nikdy bychom nekouřili, ale nedokážeme pochopit, jak to někdo vůbec může dělat, a klademe si otázku, jak lidi mohou být tak hloupí… Stále se nám pak stává, že na zastávce, kde se nesmí kouřit, se kuřák postaví přesně vedle nás, v tramvaji si někdo zapálí, v restauraci přisedne kuřák, který zapáchá tolik, že se nám z jídla dělá špatně a nakonec se zamilujeme do silného kuřáka…

Upozorňuje nás to na to, že na nějaké úrovni opět netvoříme a příliš se zabýváme něčím, co dělají druzí, ale nám to nevyhovuje. Víme, co nechceme, ale možná již tak dobře nevíme, co chceme. Zvyšujeme svoji hodnotu planým moralizováním. Proto stále hledáme důkazy, jak je ten „svět hrozný“ než abychom hledali, jak pozvednout sebe sama a tím i svět. V momentech, kdy provádíme kritiku, se odpojujeme od celku, od Jednoty a vnitřního klidu.

Zrcadlo – to, čeho jsme se vzdali
Přitahují nás nebo silně provokují lidé, kteří dělají něco, co souvisí s naší cestou. To, co nám chybí v životě, čeho jsme se zřekli, vzdali, opustili. Oblasti, ve kterých máme talent, ale bojíme se jim věnovat.
Příklad:

• Rozčiluje nás v televizi zpěvačka, která z našeho pohledu zpívá špatně, ale dovolí si s tím vystupovat před lidmi. Ukáže se, že my sami jsme chtěli být zpěvačkou, ale vzdali jsme to, protože si myslíme, že to není v našem životě možné. Raději nezpíváme nikdy.

Opakem může být, že se zamilujeme do člověka, který se věnuje něčemu, co nás fascinuje. Může být dobré takové vztahy rozvíjet, ale důležité je rozpoznat i to, že nás přitahuje to, co umí a začít to dělat také… jinak hrozí problémy.



zdroj: http://eldhwen.wordpress.com/2013/07/28/klic-pro-zmenu-nasich-vztahu-aneb-vztahy-si-tvorime-sami-jako-vsechno-ostatni/

Co je to Moudrost?

Moudrost nelze přímo definovat, má totiž mnoho podob. Velcí myslitelé, filozofové, psychologové, teologové ale ani neurovědci se na jednotné definici neshodli. Pokud však přeci jen máte potřebu věci pojmenovávat, moudrost můžeme popsat, jako interní disciplínu charakteru člověka, jejíž výsledek je umění žít.

S moudrostí se nikdo nerodí. Ta se získává v průběhu života – je to však velmi relativní. Někdo nemusí získat moudrost nikdy. Někdo jen z části a někdo ji třeba může dosáhnout, ale vzápětí ji opět ztratit. O někom můžeme říct, že je moudrý, protože je starý a hodně toho prožil. Někdo nám může přijít moudrý, protože je ušlechtilý a jedná s grácií. Někdo na nás může působit moudře, protože je znalý a rozumí věcem. Jiného můžeme považovat za moudrého třeba proto, že je zkrátka dobrým člověkem. Moudrost zkrátka nemá jednu podobu, ale projevuje se skrze samotného člověka, který jí podoby dává.

Je to stejně nespravedlivé jako s inteligencí a zároveň nejspravedlivější. Moudrost nebo sklony k moudrosti mohou být dány geneticky – pak také prostředím a především okolními vlivy, které zahrnují třeba tolik důležitý aspekt – jaké lidi máme kolem sebe a co jsme prožili. Na druhou stranu, nikdo nikomu nebrání k moudrosti dojít. Není to tedy něco, co padá či nepadá z nebe, ale jedná se o subjekt, který musí být středem ZÁJMU. K moudrosti se totiž dochází.

Člověk, který stojí o to být moudrý, s největší pravděpodobností během svého života moudrosti dosáhne. Třeba tím, že bude kriticky hodnotit své jednání a ptát se, co mohl udělat lépe, co mohl udělat moudřeji. Tak či onak – skutečně moudří lidé jsou vzácní!

Moudrost má své dějiny

Moudrost, která pokud se jedná o nefalšovanou moudrost, přináší člověku vždy více užitku, než zmatku – je stará, jako lidstvo samo. Moudrý člověk vidí, kdežto hlupák bloudí ve tmě.  Lidská moudrost není o nic starší, než první civilizace a tudíž i první filozofie. Však samotný pojem filozofie má řecký původ ve slovech ‚Láska k moudrosti‘.

Můžete si tak být jisti, že lidé, kteří moudrost hledali, jsou součástí lidské civilizace již od samotného počátku. Sumer, Babylon, starověký Egypt (odkazy na starověkou moudrost mohu poskytnout). Ze starověké moudrosti čerpala také Biblická kniha přísloví. S moudrostí se setkáváme v posvátných textech staré Indie. Jinak tomu není ani v nedaleké Číně (kniha Tau a ctnosti). Výjimku netvoří ani starověký Řím a Řecko – tedy období antické.

Můžeš-li udělat něco lépe… proč to neuděláš?

Moudrost má při nejmenším 2 aspekty. Je to svérázný, poznávací, ale především rozhodovací proces a kromě toho ji lidé považují za svrchované dobro – a vrchol lidského vývoje. Moudrost však najdeme také v přírodě – ptáci, kteří cestují tisíce kilometrů a ví přesně kam letět, i jak se vrátit. Velryby, které putují přes moře i oceány s naprostou přesností, ale třeba i stromy, všude kolem nás, kteří na podzim shazují své listy. Jedná se o další – přirozenou podobu moudrosti – života, jako takového.

Druhová moudrost je něco, kam bychom mohli zařadit například schopnost abstraktního myšlení, jeho porozumění, logiku, ale třeba také úroveň jazyka. Naproti tomu moudrost skupinová, je moudrostí, která vychází z empirismu a tudíž zkušenosti. Je to moudrost filozofů, právníků, lékařů, ale také všech řemeslníků. Kteří si z generace na generaci předávají moudrost o tom, CO DĚLAT, ale především JAK TO DĚLAT. A nakonec existuje individuální moudrost jednotlivých lidí. Existují jednotliví moudří lidé.

 

Kdybychom individuální moudrost přirovnali ke stavebnici nebo pyramidě, měla by 6 složek, čili 6 pater. 

1.       Altruismus – jedná se o opak egoismu. Altruismus je nesobeckost, nekonfliktnost a dobrosrdečnost. Z moudrých lidí jde nefalšovaná vřelost. Ale pozor, je to moudrý – nikoliv bezbřehý altruismus. Moudrý člověk dokáže parazita praštit. Čili pro někoho překvapivě – součástí moudrosti je neposkytnutí pomoci někomu, kdo si ji nezasluhuje. Moudrý člověk je tedy dobrosrdečný a ochotný, ale moc dobře ví, kdy s tím má ve vztahu ke konkrétní osobě přestat.

2.      Znalosti – další součásti individuální moudrosti jsou znalosti. Nejedná se však jen o fakta. Moudří lidé nejsou chodící encyklopedie. Ale za to moc dobře vědí, kdy, kde a jak fakta užít. Spadá sem i dovednost, dokonale rozlišit, kdy, kde, jak a za jakých okolností lze udělit radu, která může mít z úst moudrého člověka zásadní význam pro další dění.

Úzce související je také správné myšlení. To znamená myšlení, jasné, přesné, věcné, určité, dostatečně široké, dostatečně hluboké a logické! Směsicí předchozích vlastností se dostáváme k tolik skloňovanému kritickému myšlení. Lidé sdělují nejrůznější tvrzení, které můžeme považovat za výroky. Kritické myšlení znamená, kriticky a se správným myšlením (jeho vlastnosti najdete výše) rozhodnout o tom, které výroky přijmeme, jako pravdivé, které jako nepravdivé, a kde umíme říct: ‚Nevím‘.

Kriticky myslící lidé nelze snadno obloudit. Jsou trpěliví… zvažují všechny důkazy a spojují si souvislosti, dlouho váží fakta. Často kladou otázky (otázka výrokem není!) Je třeba si uvědomit, že kritické myšlení není stav. Je to proces! Je to proces celoživotního učení, které nemá strop. Mistry kritického myšlení se tak nikdy nestaneme. Přesto stojí za to, se o to pokoušet…

3.       Vyrovnanost – zejména citová. Velká vyrovnanost. Moudří lidé zvládají i oprávněný hněv. Dokážou být veselí, aniž by je radost přímo ovlivňovala. NENÁVIST, součástí moudrosti NENÍ!

4.       Poznej sám sebe! – prastarý filozofický příkaz. Jedná se o jednu z nejtěžších a nejsložitějších věcí v lidském životě. Informace, které nás určují a dělají nás tím, kdo jsme, se totiž do dlouhodobé nevědomé paměti ukládají v raném dětství a následně nejsou vědomé pozornosti ani mysli přístupné. Přesto na nás působí ve své plné síle.

5.      Nezaujatost – opět se jedná o určitý protiklad egoismu. Moudrý člověk ví, že tak jak vidí věci on, nevidí je celý svět. Dokáže se tedy zbavit ‚svých vzorců‘ a vnímat problém objektivně. Právě oproštění se od svého programu myšlení umožňuje poznat věci takové, jaké skutečně jsou.

      Moudrý člověk chápe, jak se na stejný problém dívá žena a muž. Chápe, že co nám v Evropě přijde normální, na druhé straně světa může být naprosto absurdní nebo šílené a naopak. Jaké to ale tedy vlastně je? Kdo to určí? – Nikdo… uvědomují si relativnost.

Moudří lidé si uvědomují relativnost do takové míry, že vědí a jsou si plně vědomi toho, že veškeré poznání, včetně toho jejich vlastní poznání i vlastní moudrosti – je něco relativního.
Plně si uvědomují, že to, co platí dnes, nemusí v žádném případě platit zítra…

6.       Schopnost snášet nejistotu – moudří lidé snášejí nejistotu dobře. K tomu vede celá řada osobitých i charakterních procesů mysli včetně přesvědčení. Přitom jsou po celou dobu otevřeni novým poznatkům i novým souvislostem. 

K sepsání tohoto článku mě inspiroval MUDr. František Koukolík, DrSc. a jeho esej o moudrosti, z jejíž základu jsem čerpal. Tímto bych mu chtěl vyjádřit nesmírnou úctu a obdiv, především za to, že v dnešní době plné chaosu je jednou z mála osob, ke které lze vzhlížet.