Spiritualita ve starověkém Egyptě

Skvělý cyklus dokumentů o tehdejší spiritualitě starověkého Egypta s názvem 'Okem Boha Hóra'. Pojednává o mystické škole kněží Horova Oka, kteří odhalovali pravdy vesmíru a byli si plně vědomi smyslu života, ke kterému docházeli neustálou prací na sobě - na své mysli, na svém duchu a sebezdokonalováním.

Krom toho v krátkosti pojednává o jedné z nejvýznamějších osobností dějin lidstva, o které vás ve škole zcela jistě neučili. Je jím Imhotep, velký architekt a léčitel, známý též jako Eskulap (Eskulapovožezlo je symbolem medicíny dodnes) či Hermes Trismegistus - zakladatel hermetismu.

Co je to Moudrost?

Moudrost nelze přímo definovat, má totiž mnoho podob. Velcí myslitelé, filozofové, psychologové, teologové ale ani neurovědci se na jednotné definici neshodli. Pokud však přeci jen máte potřebu věci pojmenovávat, moudrost můžeme popsat, jako interní disciplínu charakteru člověka, jejíž výsledek je umění žít.

S moudrostí se nikdo nerodí. Ta se získává v průběhu života – je to však velmi relativní. Někdo nemusí získat moudrost nikdy. Někdo jen z části a někdo ji třeba může dosáhnout, ale vzápětí ji opět ztratit. O někom můžeme říct, že je moudrý, protože je starý a hodně toho prožil. Někdo nám může přijít moudrý, protože je ušlechtilý a jedná s grácií. Někdo na nás může působit moudře, protože je znalý a rozumí věcem. Jiného můžeme považovat za moudrého třeba proto, že je zkrátka dobrým člověkem. Moudrost zkrátka nemá jednu podobu, ale projevuje se skrze samotného člověka, který jí podoby dává.

Je to stejně nespravedlivé jako s inteligencí a zároveň nejspravedlivější. Moudrost nebo sklony k moudrosti mohou být dány geneticky – pak také prostředím a především okolními vlivy, které zahrnují třeba tolik důležitý aspekt – jaké lidi máme kolem sebe a co jsme prožili. Na druhou stranu, nikdo nikomu nebrání k moudrosti dojít. Není to tedy něco, co padá či nepadá z nebe, ale jedná se o subjekt, který musí být středem ZÁJMU. K moudrosti se totiž dochází.

Člověk, který stojí o to být moudrý, s největší pravděpodobností během svého života moudrosti dosáhne. Třeba tím, že bude kriticky hodnotit své jednání a ptát se, co mohl udělat lépe, co mohl udělat moudřeji. Tak či onak – skutečně moudří lidé jsou vzácní!

Moudrost má své dějiny

Moudrost, která pokud se jedná o nefalšovanou moudrost, přináší člověku vždy více užitku, než zmatku – je stará, jako lidstvo samo. Moudrý člověk vidí, kdežto hlupák bloudí ve tmě.  Lidská moudrost není o nic starší, než první civilizace a tudíž i první filozofie. Však samotný pojem filozofie má řecký původ ve slovech ‚Láska k moudrosti‘.

Můžete si tak být jisti, že lidé, kteří moudrost hledali, jsou součástí lidské civilizace již od samotného počátku. Sumer, Babylon, starověký Egypt (odkazy na starověkou moudrost mohu poskytnout). Ze starověké moudrosti čerpala také Biblická kniha přísloví. S moudrostí se setkáváme v posvátných textech staré Indie. Jinak tomu není ani v nedaleké Číně (kniha Tau a ctnosti). Výjimku netvoří ani starověký Řím a Řecko – tedy období antické.

Můžeš-li udělat něco lépe… proč to neuděláš?

Moudrost má při nejmenším 2 aspekty. Je to svérázný, poznávací, ale především rozhodovací proces a kromě toho ji lidé považují za svrchované dobro – a vrchol lidského vývoje. Moudrost však najdeme také v přírodě – ptáci, kteří cestují tisíce kilometrů a ví přesně kam letět, i jak se vrátit. Velryby, které putují přes moře i oceány s naprostou přesností, ale třeba i stromy, všude kolem nás, kteří na podzim shazují své listy. Jedná se o další – přirozenou podobu moudrosti – života, jako takového.

Druhová moudrost je něco, kam bychom mohli zařadit například schopnost abstraktního myšlení, jeho porozumění, logiku, ale třeba také úroveň jazyka. Naproti tomu moudrost skupinová, je moudrostí, která vychází z empirismu a tudíž zkušenosti. Je to moudrost filozofů, právníků, lékařů, ale také všech řemeslníků. Kteří si z generace na generaci předávají moudrost o tom, CO DĚLAT, ale především JAK TO DĚLAT. A nakonec existuje individuální moudrost jednotlivých lidí. Existují jednotliví moudří lidé.

 

Kdybychom individuální moudrost přirovnali ke stavebnici nebo pyramidě, měla by 6 složek, čili 6 pater. 

1.       Altruismus – jedná se o opak egoismu. Altruismus je nesobeckost, nekonfliktnost a dobrosrdečnost. Z moudrých lidí jde nefalšovaná vřelost. Ale pozor, je to moudrý – nikoliv bezbřehý altruismus. Moudrý člověk dokáže parazita praštit. Čili pro někoho překvapivě – součástí moudrosti je neposkytnutí pomoci někomu, kdo si ji nezasluhuje. Moudrý člověk je tedy dobrosrdečný a ochotný, ale moc dobře ví, kdy s tím má ve vztahu ke konkrétní osobě přestat.

2.      Znalosti – další součásti individuální moudrosti jsou znalosti. Nejedná se však jen o fakta. Moudří lidé nejsou chodící encyklopedie. Ale za to moc dobře vědí, kdy, kde a jak fakta užít. Spadá sem i dovednost, dokonale rozlišit, kdy, kde, jak a za jakých okolností lze udělit radu, která může mít z úst moudrého člověka zásadní význam pro další dění.

Úzce související je také správné myšlení. To znamená myšlení, jasné, přesné, věcné, určité, dostatečně široké, dostatečně hluboké a logické! Směsicí předchozích vlastností se dostáváme k tolik skloňovanému kritickému myšlení. Lidé sdělují nejrůznější tvrzení, které můžeme považovat za výroky. Kritické myšlení znamená, kriticky a se správným myšlením (jeho vlastnosti najdete výše) rozhodnout o tom, které výroky přijmeme, jako pravdivé, které jako nepravdivé, a kde umíme říct: ‚Nevím‘.

Kriticky myslící lidé nelze snadno obloudit. Jsou trpěliví… zvažují všechny důkazy a spojují si souvislosti, dlouho váží fakta. Často kladou otázky (otázka výrokem není!) Je třeba si uvědomit, že kritické myšlení není stav. Je to proces! Je to proces celoživotního učení, které nemá strop. Mistry kritického myšlení se tak nikdy nestaneme. Přesto stojí za to, se o to pokoušet…

3.       Vyrovnanost – zejména citová. Velká vyrovnanost. Moudří lidé zvládají i oprávněný hněv. Dokážou být veselí, aniž by je radost přímo ovlivňovala. NENÁVIST, součástí moudrosti NENÍ!

4.       Poznej sám sebe! – prastarý filozofický příkaz. Jedná se o jednu z nejtěžších a nejsložitějších věcí v lidském životě. Informace, které nás určují a dělají nás tím, kdo jsme, se totiž do dlouhodobé nevědomé paměti ukládají v raném dětství a následně nejsou vědomé pozornosti ani mysli přístupné. Přesto na nás působí ve své plné síle.

5.      Nezaujatost – opět se jedná o určitý protiklad egoismu. Moudrý člověk ví, že tak jak vidí věci on, nevidí je celý svět. Dokáže se tedy zbavit ‚svých vzorců‘ a vnímat problém objektivně. Právě oproštění se od svého programu myšlení umožňuje poznat věci takové, jaké skutečně jsou.

      Moudrý člověk chápe, jak se na stejný problém dívá žena a muž. Chápe, že co nám v Evropě přijde normální, na druhé straně světa může být naprosto absurdní nebo šílené a naopak. Jaké to ale tedy vlastně je? Kdo to určí? – Nikdo… uvědomují si relativnost.

Moudří lidé si uvědomují relativnost do takové míry, že vědí a jsou si plně vědomi toho, že veškeré poznání, včetně toho jejich vlastní poznání i vlastní moudrosti – je něco relativního.
Plně si uvědomují, že to, co platí dnes, nemusí v žádném případě platit zítra…

6.       Schopnost snášet nejistotu – moudří lidé snášejí nejistotu dobře. K tomu vede celá řada osobitých i charakterních procesů mysli včetně přesvědčení. Přitom jsou po celou dobu otevřeni novým poznatkům i novým souvislostem. 

K sepsání tohoto článku mě inspiroval MUDr. František Koukolík, DrSc. a jeho esej o moudrosti, z jejíž základu jsem čerpal. Tímto bych mu chtěl vyjádřit nesmírnou úctu a obdiv, především za to, že v dnešní době plné chaosu je jednou z mála osob, ke které lze vzhlížet.