Zobrazují se příspěvky se štítkemdialogy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemdialogy. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 30. června 2014

Elifas Lévi: dialog s duchovním

Z relevantních důvodů jsem se rozhodl na svém blogu publikovat některé dialogické úvahy Elifase Léviho. Všechny pocházejí z jeho Knihy zasvěcení, kterou přeložil z francouzštiny Dr. Jan Kefer. Kniha vyšla poprvé v českém vydaní v roce 1936 a následně až roku 1991, kdy ji znovuvydal Trigon. Druhá světová válka i celé následující období po ní bylo totiž pro naši věc poněkud neblahé...


Duchovní:
   Vaše domnělá věda pochází z pekla a vaše rozumové důvody jsou rouháním.

Elifas Lévi:
   Nevím, zda vaše nevědomost pochází z nebe; avšak vaše zásady velmi se podobají nespravedlnosti.

Duchovní:
   Nazývám věci pravými jmény a tím hůře pro vás, zdají-li se vám nespravedlností. A vy, který jste odstoupil z církve, který se pokoušíte pomáhati bezbožnosti, podkopávati věčné základy v jejich principech, jste šíleně pyšným, domníváte-li se, že se otřesou pod náporem vás rovných, když s nebetyčnou hanbou napřahujete své zlovolné ruce, abyste je zničil! Nebojíte se osudu Ozova, jehož Bůh smrtí poranil, když v lepším úmyslu než je váš a možná že i čistšíma rukama chtěl podepříti svatostánek?

Elifas Lévi:
   Dosti již, pane. Citujete bibli, aniž byste jí rozuměl; být vámi, místo citování bych se snažil jí porozuměti. Smrt Ozova, o které jste právě mluvil, podobá se poněkud tragickému konci 42 dětí roztrhaných medvědy, poněvadž se posmívaly holé hlavě proroka Eliáše. "Na štěstí," praví Voltaire k tomuto místu, "v Palestýně nebylo medvědů."

Duchovní:
   Pak jest tedy bible souhrn směšných pohádek a vy se jí posmíváte jako Voltaire?

Elifas Lévi:
   Bible je hieratická, to jest svatá kniha; jest psána v kněžském slohu s neustálým množením legend a alegorií.

Duchovní:
   Církev jediná má právo ji zrušiti; věříte v její neomylnost?

Elifas Lévi:
  Náležím církvi a nikdy jsem neřekl ani nenapsal ničeho, co by jí odporovalo.

Duchovní:
   Obdivuji vaši drzost. Nejste snad volnomyšlenkář? Nevěříte snad v pokrok? Nesouhlasíte s přepjatostí moderní vědy, která denně vytýká bibli lež? Nevěříte snad v nezjistitelné stáří světa a v současnou neb následnou různorodost lidských ras? Nepovažujete příběh s Adamovým jablkem, o které se opírá dogma o prvotním hříchu, za báj nebo pohádku, což jest totéž? A uvědomujete si, co z toho plyne? Není prvotního hříchu, není vykoupení, není zjevení ani vtělení; neboť křesťanství bylo jen dlouhým omylem; církev pohrdá rozumem a vychovává nevědomost. Tak daleko jste a odvažujete se ještě pokládati se za katolíka?

Elifas Lévi:
   Co znamená slovo katolický? Neznamená universálnost? Věřím v universální dogma a chráním se bludů jednotlivých sekt. Přesto se těším nadějí, že pokrok se naplní a že všichni lidé se spojí u víře v základní pravdy, což se již uskutečnilo ve svobodném zednářství, oné společnosti rozšířené již po celém světě.

Duchovní:
   Jen odvahu, pane, tak demaskujte se dokonaleji; jste svobodným zednářem a víte velmi dobře, že svobodní zednáři byli nedávno papežem vyloučeni z církve.

Elifas Lévi:
   Zajisté to vím, a od té doby nejsem již svobodným zednářem, poněvadž svobodní zednáři, papežem exkomikovaní se domnívali, že není třeba již trpěti katolicismus; odloučil jsem se tedy od nich, abych uchránil si svobodu svědomí a vyjmul se z jejich politováníhodného pravidla, když ne nespravedlivého, jistě tedy nedůsledného; neboˇpodstatou zednářství jest snášenlivost ke všem kultům.

Duchovní:
   Znamená to lhostejnost ve věcech náboženství?

Elifas Lévi:
  Řekněte raději ve věcech pověry.

Duchovní:
   Ach! Vím, že náboženství a pověra jsou u vás stejné věci.

Elifas Lévi:
   Naopak, věřím, že tyto dvě věci jsou sobě protikladné a neslučitelné; pověreční jsou v mých očích neznabozi. Existuje pouze jedno náboženství. Vždy bylo pouze jedno pravé. Ono, které zovu vpravdě katolickým nebo universálním. I mohamedán může je vykonávati, jako na příklad Emir Abd-el-Kader, jenž zachránil křesťany v Damašku. Toto náboženství jest láska k bližnímu; symbol lásky k bližnímu je obecenství a obecenství jest opakem exkomunikace. Obecenství jest vzývání Boha; exkomikace jest zaklínání ďábla.

Duchovní:
   Proto jste naplněn ďáblam; neboť takové nauky činí z vás jistě vyobcovaného.

Elifas Lévi:
   Mám-li v těle ďábla, pak jste mi ho dal a já jistě bych nebyl tak zkažený, abych vám ho vrátil; nakládal bych s ním jako obchodníci se špatným zbožím, které přijímají do skladu, aby ho vyloučili z obcodu.

Duchovní:
   Nebudu vás déle poslouchati, jste bezbožný ďábel.

Elifas Lévi  (s úsměvem):
   Máte krásné mínění o mně! Říkáte věci, o kterých u sebe nemám tušení; nejsem tak učený a neřeknu vám, co jste vy. Jen vám připomínám, že váš výrok není ani křesťanský ani zdvořilý.

Duchovní:
   Jste nejnebezpečnější nepřítel církve.

Elifas Lévi:
   To vám řekl de Mirville; ale vám i jemu odpovím oněmi dvěma verši našeho dobrého a velikého Lafontaina:
       Nic není nebezpečnějšího než hloupý přítel,
       oč mnohem lepší jest chytrý nepřítel.

pondělí 25. listopadu 2013

Platón

Platón (427 - 347 před naším letopočtem)

Jméno Platón je pouhý pseudonym, původní a skutečné jméno filozofa zní Aristokles, pseudonym, který znamená v řečtině široký či mohutný získal údajně v raném věku od svého zápasnického trenéra. Jiní připisují základ pseudonymu Platón neobvykle širokému čelu. Svoje původní jméno Aristokles získal po svém dědečkovi.

Je považován za jednoho z největších myslitelů vůbec a svými myšlenkami ovlivnil filozofii na velmi dlouhou dobu dopředu. Britský filosof A.N. Whitehead se dokonce vyslovil, že celá západní filosofie je pouhým komentářem (odkazem) právě k Platonovi filosofii.

Platón psal své spisy formou dialogů a rozprav, nejčastěji mezi svým učitelem Sokratem a dalšími osobami, kterým Sokrates svými otázkami pomáhá vyvrátit nezralé názory a předsudky, a dospět tak k vyššímu poznání.

Platóna seznámil s filosofií Kratylos, což byl Heraklejtův žák. Ve 20 letech se však setkal se svým učitelem Sokratem, kterému 8 let naslouchal, jako nejvěrnější žák. Dalo by se říci, že Sokrates a Platón obrátili ve své filosofii pozornost od metafyzických otázek a povaze o původu světa k otázkám člověka samotného a dokonce i lidské společnosti. Jinými slovy se podíleli na snesení filosofie 'z nebes na zem'. (Předsokratovská doba je pro metafyzické otázky typická)

O tom svědčí i jejich ústřední témata, kterými byly:

  • rozdíl mezi pravým poznáním a pouhým míněním
  • ctnost a možnost vedení k ctnosti
  • spravedlivé a přitom trvalé uspořádání obce (např. Platonova ústava)
  • dobro, jako konečný cíl člověka
 
Roku 399 před naším letopočtem byl však Platonův učitel Sokrates popraven. Konkrétně za údajné kažení mládeže (apeloval na myšlení - sám se viděl, jako 'rozsvěcovatele světla v duších ostatních) a bezbožnost, což je hodno pozornosti, jelikož bezbožnost nebyla v Athénách roku 399 před n.l. trestným činem. Paradoxní je, že Aristofanovy komedie, které zesměšňují uctívače božstev získávají ve stejné době ocenění a těší se velké popularitě. Sám Sokrates se přitom pro své filosofické poslání odvolává na Apollóna - boha Slunce.

Sokrates sám nic nenapsal (neuznával písemnou tradici, jako mnozí jiní), a proto se o něm dozvídáme až z Platonových dialogů. Platón sám vystupuje v dialozích jako nositel a tlumočitel myšlenek Sokratových.

Platón po smrti svého učitele (Sokrata) hodně cestoval, například do Megary, Itálie, na Sicílii, ale i do Egypta). O jeho zkušenostech ze Sicílie a konkrétním setkání s tamějšími vládci Diónem a Dionýsem se dozvídáme z tzv. Sedmého listu, o němž se ještě zmíníme, a který představuje jediný dochovaný autobiografický text.

 
Ve věku 40 let se vrací do Athén a zakládá vlastní školu ACADEMIA, která se následně stala vzorem pro Evropské univerzity. Nejvýznamějším žákem Platónovy Academie nebyl nikdo jiný, než Aristoteles. Ten však učení nejdříve konfrontuje, následně rozvíjí a zákládá školu vlastní. Academii po Platónovi tedy nepřebral. Učinil tak až jeho synovec Speusippos. Academia fungovala jistou dobu a na začátku 6. století ji roku 529 (po Kristu) ruší císař Justián.

Platón zemřel ve vysokém věku 82-84 let v Athénách. Zajímavostí je, že je po něm pojmenován jeden z Měšíčních kráterů 'Plato'.



PLATONOVO DÍLO

Nejčastější formou jsou dialogy, kde vystupuje Sokrates, jako hlavní postava. Výjimku tvoří dochovaný soubor Platonových listů, jehož součástí je již zmíněný autobiografický Sedmý list. Právě ten vrhá na Platonův život i pojetí filosofie zcela jiné světlo.
Platón totiž tvrdí, že pravou filosofii nelze sepsat a učit, jako nějaký systém. Filosofie je mnohem výše, a proto k ní musí člověk dojít sám vlastním myšlenkovým úsilím.

O pravosti tohoto sedmého listu se z počátku vedly pochyby. Dnešní a aktuální bádání ho však vnímá, jako nutný a stěžejní klíč k pochopení Platonova díla.

Platonovy dialogy se již od starověku řadí do čtveřic - tedy tzv. Tetralogií. Těch je celkem 9 a jejich kompletní seznam včetně chronologie lze najít ZDE. V článku uvádím pouze ukázku seznamu.

Rané dialogy
  • Obrana
  • Kritón
  • Charmides - sophrosyné (umírněnost, sebekontrola, zdrženlivost)
  • Lysis - různé rysy a projevy přátelskosti
Střední dialogy
  • Faidón
  • Faidros - nejen o duši
  • Symposion - známý, jako hostina, což je však nepřesný výraz
  • Ústava (Republika)
  • Parmenidés
Pozdní dialogy
  • Sofistés
  • Filébos
  • Kritias
  • Zákony 

Pro Platóna jsou jinak typické tzv. IDEJE, jakožto vrcholy skutečnosti. Například idea krásy či idea dobra. Za zmínku stojí také Platonovo podobenství o jeskyni, známé také, jako Platonova úsečka.


Sókratés: Představ si lidi v podzemním příbytku podobném jeskyni, která má k světlu otevřený dlouhý vchod podél celé jeskyně. V této jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní na nohou a na krku, takže zůstávají stále na tomtéž místě a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň. Uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď na způsob zábradlí, jaké mají před sebou loutkáři a nad nímž dělají své kousky. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídkou, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva. 

Glaukón: Předvádíš podivný obraz a podivné vězně. 

Sókratés: Podobají se nám. Myslíš, že by takoví vězni mohli vidět sami ze sebe a ze svých druhů něco jiného než stíny vrhané ohněm na protější stranu jeskyně?
Glaukón: Jak by mohli vědět, když jsou celý život nuceni držet hlavu nehybně?
Sókratés: Tito vězni by nemohli pokládat za pravdivé nic jiného než stíny oněch umělých věcí. 

Glaukón: Nevyhnutelně. 

Sókratés: Kdyby jeden z nich byl zbaven pout a přinucen náhle vstát, otočit šíji, jít a podívat se nahoru do světla, mohl by to udělat jen s bolestí a pro oslepující lesk by nebyl schopen dívat se na předměty, jejichž stíny předtím viděl. Co by podle tebe řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tehdy viděl pouze přeludy? Nemyslíš, že by byl zmatený a domníval by se, že předměty tehdy viděné jsou pravdivější než ty, které mu ukazují teď? 

Glaukón: Mnohem pravdivější. 

Só
téskra: A kdyby ho někdo odtud násilím vlekl skrze drsný a strmý vchod a nepustil by ho, dokud by ho nevytáhl na sluneční světlo, nepociťoval by bolestně toto násilí a nevzpíral by se, a kdyby přišel na světlo, mohly by snad jeho oči plné sluneční záře vidět něco z toho, co mu nyní uvádí jako pravdivé? 

Glaukón: Ne, alespoň ne hned. 

Sókratés: Myslím, že by si musel na to zvyknout, kdyby chtěl vidět věci tam nahoře. Nejdříve by asi nejsnáze poznal stíny, potom samotné předměty. Dále by potom nebeská tělesa i samotnou oblohu snáze pozoroval v noci, dívaje se na světlo hvězd a měsíce. Nakonec by se myslím mohl dívat na slunce samo o sobě na jeho vlastním místě a mohl by též pozorovat, jaké je. 

zdroj: Fürst Maria: Filosofie, Fortuna, Praha 1994