Spiritualita ve starověkém Egyptě

Skvělý cyklus dokumentů o tehdejší spiritualitě starověkého Egypta s názvem 'Okem Boha Hóra'. Pojednává o mystické škole kněží Horova Oka, kteří odhalovali pravdy vesmíru a byli si plně vědomi smyslu života, ke kterému docházeli neustálou prací na sobě - na své mysli, na svém duchu a sebezdokonalováním.

Krom toho v krátkosti pojednává o jedné z nejvýznamějších osobností dějin lidstva, o které vás ve škole zcela jistě neučili. Je jím Imhotep, velký architekt a léčitel, známý též jako Eskulap (Eskulapovožezlo je symbolem medicíny dodnes) či Hermes Trismegistus - zakladatel hermetismu.

Jsme to, co jíme - aneb na jídle záleží!

Asi každý z nás se s tímto výrokem za život setkal, ovšem jen malá část lidí, si skutečně uvědomuje, jak hluboká pravda v tom tkví. Ačkoliv kolem stravování a především samotné stravy koluje nespočet polopravd, je třeba si uvědomit některé základní věci.

Podstatou věci není vás unavovat rozsáhlými články a studiemi (to nechme doktorům, drtivá většina z nich, to potřebuje). Naší podstatou je informovat vás!

Pokud vám není vaše zdraví a z toho plynoucí život lhostejný, nepochybně byste měli vidět tento dokument, který vám odkryje pravdu ohledně stravy.

Uveďme si několik faktů hodných pozornosti a zamyšlení:

·         Většina jídla, které naleznete v obchodech prošla zpracováním, podstatné živiny tak často mizí, krom toho než se dostane jídlo na váš talíř, urazí enormní vzdálenost. Důsledkem toho je, že průměrný člověk dostane do těla jen 40% živin, které tělo opravdu potřebuje pro svou regeneraci a správný chod.

·         Lidstvo ve velkém užívá nejrůznější pesticidy a další chemikálie. Půda, na které naše jídlo roste je znehodnocena a chemikálie proniknou i do samotného jídla. Obdobná situace je i s tabákem.

·         Pokud jídlo jen trochu podusíte, během krátké chvíle přichází o veškeré vitamíny a další tělu prospěšné látky. Výsledkem je, že do sebe dáváme ‚polomrtvé‘ jídlo, které je plné chemikálií.

·         Klíčem k úspěchu je organická strava – tzn. přirozené látky z přírody, důvodu k tomu je celá řada. (viz. dokument)

Nezapomentě si přepnout na lepší kvalitu ;)    (videa a následně i jídla...)

 

Malé zamyšlení na závěr:  Jak chutná malá jahoda ze zahrady a velká červená jahoda z obchodu? 

PS: jeden z úplně prvních článků na původní Svatantře :)

Globální oteplování

Nejsem v žádném případě odborný ani kompetentní meteorolog. Nemám přístup k satelitům, ani do databáze NASA (která však údajně záměrně přepisuje údaje o teplotách Země).

Následující krátka videa však stojí za zamyšlení...
(pokud se nezobrazí automaticky české titulky, je třeba je zapnout)

Globální oteplování, jako největší podvod v novodobé historii lidstva?



Otázky na Obamova poradce v oblasti vědy - pana Holdrena. Myslím, že na začátku jeho odpovědi je zřejmé, že pán, který otázky pokládal - má pravděpodobně pravdu...




A nakonec se vraťme na začátek - ukázka brilantního manipulátora. No řekněte sami, existuje věrohodnější způsob, jak rozjet byznys a zároveň snížit populaci planety?




Ke konci videa se tak trochu prozradil... 'Prostě je moc lidí..., a proto máme globální oteplování'.
= Prostě je moc lidí, a proto jsme museli vytvořit globální oteplování...

Veškeré názory či pohledy prostřednictvím komentářů mile rád uvítám :)

Jak je nakládáno s penězi z EU?

Všichni to kolem sebe máme takřka denně... dotace, projekty a zase dotace. V krátké reportáži se můžete přesvědčit, že vše je opět správně :)

Vztahy - zrcadlo nás samých aneb lekce sebepoznání

Vztahy představují příležitost poznat se ze všech úhlů. Každý člověk včetně kolegů v práci, spolužáků a životních druhů nám ukazuje něco o nás samých, ať se to týká zklamané důvěry či zoufalé snahy zaplnit prázdnotu. Budeme-li dost moudří, abychom rozpoznali sdělovaná poselství, odhalíme postoje, kvůli nimž trpíme a dostaneme tak klíč k jejich změně a tím ke změně našich vztahů a kvality našeho života.


Dnes více než 50% lidí otevřeně přiznává, že ve svých vztazích nejsou šťastni, ani spokojeni. A pak jsou ti, co to nepřiznají. Ani veřejně, ani sobě. Situacemi, do kterých se v této rychlé době plné změn dostáváme (krize, rozchody, ztráta zaměstnání, nemoci, problémy v rodině), jsme vyzýváni k přehodnocování našich postojů k životu, k situacím, ve kterých se nacházíme, k našim vztahům a hlavně k sobě samým.

Abychom mohli pochopit, jak vztahy fungují a tím je změnit tak, abychom se cítili dobře, je důležité otevřít naši mysl a dovolit si změnit naše pohledy. Prvním předpokladem proto je přijmutí toho, že změna je tím nejpřirozenějším projevem života. Změna je pohyb a pohyb je život. To, co nás může paralyzovat a tím náš pohyb životem stagnovat, tudíž „nežít“, je strach. Strach z nového, z neznámého. Strach ze ztráty hypotetických jistot, ze ztráty své „vybudované osobnosti“ i ze ztráty toho, co víme, že pro nás není dobré, ale přesto se toho držíme.. (např. našeho systému názorů)

 
Změnit své vztahy a své životy je o mnoho jednodušší, levnější a rychlejší, než postavit dům, než vystudovat vysokou školu i než se naučit cizí jazyk. Jediné, co potřebujeme, je změnu si dovolit. Umožnit si ji tím, že si vytvoříme prostor, kde začneme vnímat sami sebe – vnímat jak se cítíme v konkrétních situacích a sami se sebou a začneme nacházet souvislosti mezi našim vnitřním stavem a tím, co se děje v našem vnějším životě. Vztahy představují příležitost poznat se ze všech úhlů.

Každý člověk včetně kolegů v práci, spolužáků a životních druhů nám ukazuje něco o nás samých, ať se to týká zklamané důvěry či zoufalé snahy zaplnit prázdnotu. Budeme-li dost moudří, abychom rozpoznali sdělovaná poselství, odhalíme postoje, kvůli nimž trpíme a dostaneme tak klíč k jejich změně a tím ke změně našich vztahů a kvality našeho života.

I když se nám to v praxi běžného života možná nezdá, své vztahy si vybíráme a tvoříme a to, jak se v nich cítíme, je odrazem toho, jak se cítíme uvnitř sebe samých. To, jak se k nám chovají druzí, vždy odráží náš vztah k sobě samým a naše vnitřní postoje.

Jednoduchým příkladem ze života je například změna kolektivu, ve kterém se nacházíme – přechod do nové školy, do nové práce, nový partnerský vztah… Pokud zažíváme nepříjemné pocity a nezměníme naše postoje a změníme pouze vztahy nebo prostředí, budeme se brzy nacházet ve velmi obdobné situaci, jako předtím. Naopak pokud si uvědomíme a změníme určitý postoj uvnitř v nás, nemusíme často ani změnit vnější prostředí a najednou se cítíme úplně jinak – lépe. Například ti, co nerespektovali náš názor, se o něj najednou zajímají, přestávají se k nám chovat přezíravě atd.
Někdy je změna prostředí, např. pracovního, nutná, i když jsme svůj postoj změnili, ale v novém už se vše odvíjí zcela jinak. Za chvíli máte místo, kde se cítíte dobře. Máte takovou zkušenost?

 
TO, JAK VYPADAJÍ NAŠE VZTAHY, ODRÁŽÍ, JAKÝ JE NÁŠ VZTAH K SOBĚ SAMÝM.
S tímto pochopením se můžeme začít dívat na konkrétní životní události následovně:
Opustil mne někdo? V čem jsem se opustila já sama? Okradl mne někdo? V čem se já sám v mém životě okrádám? Mám pocit, že mi někdo brání v mé tvořivosti? Čím si já sám bráním v tvorbě? Myslím si, že mne partner podvádí? Mám dostatečnou hodnotu pro sebe samotného, myslím si, že má důvod, abych pro něj byl jedinečným? Dluží mi někdo? V čem dlužím sám sobě?

A takto by se dalo pokračovat. A potom hledáme…a většinou nacházíme nečekané souvislosti.
Je při tom velmi důležité si uvědomit, že náš úhel pohledu, kterým vztahy vnímáme, je pro většinu z nás velmi úzký a omezený. Našimi postoji si tvoříme určité zkušenosti a očekáváme, že to funguje všude stejně… Nevědomým vnitřním nastavením, tudíž tím, čemu věříme, si vybíráme nevěrné partnery a většinou se děje to, že to tak mají i naše kamarádky, načež tuto zkušenost zgeneralizujeme tvrzením „všichni muži jsou takoví“… Je známo, že první, co terapeuti hledají u drogově závislého je, jak ho dostat z jeho každodenních vztahů… takový člověk totiž většinou žádné jiné lidi než narkomany a dealery mezi kamarády nemá.

Vnímá svět takovou optikou, dle níž téměř žádní jiní lidé nejsou a pokud jsou, tak jsou nudní a nezajímají ho. A takto to funguje ve všem. Je to právě proto, že to, co vidíme okolo sebe, odráží naše očekávání a naše vnitřní přesvědčení o světě a realitě. Naše zkušenost, která se vytvořila na základě našeho vnitřního přesvědčení, nám potvrzuje, že to tak je, a mi si myslíme, že to nelze změnit, protože svět je prostě takový. Nevidíme ale to, že svět je takový, protože se účastníme na jeho spolutvoření. Pokud tento princip prohlédneme a pochopíme, zjistíme, že si své vztahy můžeme tvořit svobodně mnohem více, než si myslíme.

 
Toto poznání shrnuli naši předkové do učení, které v dnešní době nazýváme Esejská zrcadla vztahů. Ta nám poskytují klíč k rozpoznání a interpretaci vnějších znamení pro náš růst a vývoj směrem k rovnováze, celistvosti a bez těžkých emocionálních zážitků. Mezilidské vztahy je třeba číst pro to, co nám mohou komunikovat; proto by měly být analyzovány spíše „zprávy“ samotné, než jejich obsah. Každý vztah s druhými lidmi (jak známými, tak nám velmi blízkými, tak i s lidmi neznámými) obsahuje poklad cenných informací o nás a o tom, jak se stavíme k světu a k životu. Pokud bychom chtěli banalizovat, pak bychom jazykem pseudo-psychologických testů mohli říct: „Řekni mi, kdo je kolem tebe a já ti řeknu, kdo jsi.“

Učení o zrcadlení vychází ze starých gnostických textů, které popisují, jakým druhem zkušeností člověk ve svém poznání prochází a jak se na ně naučit nahlížet. Je hlubokým a účinným nástrojem sebepoznání i pro terapeutickou práci s jednotlivci i skupinami.

Zrcadla vztahů jsou jedním ze základních kamenů na cestě kompletního chápání lidského aspektu propojujícího tělo, mysl, duši a božský aspekt v člověku. Jsou opravdovou perlou dávné moudrosti a jedním z původních zdrojů současné vědy moderní psychologie. O jejich znovuobjevení se zasloužil americký vědec Gregg Braden a o jejich aplikaci do současné praxe a rozšíření italský lektor a terapeut Silvano Paolucci a šiřitelka metody v Čechách i na Slovensku Jitka Třešňáková.

Zde jsou základní tři zrcadlení našich vztahů:
Zrcadlo přítomného okamžiku
Velmi často to, co se nám ve vztazích nelíbí a co nám způsobuje problémy, pouze odráží naše vlastní vnitřní postoje či chování či případně ukazuje to, co bychom chtěli dělat, ale nedovolíme si to. Pokud nás někdo okrádá, nebo nerespektuje, ukazuje se, že mi sami okrádáme sebe, nebo na nějaké úrovni někde bereme to, co nám nepatří. Pouze to nepovažujeme za špatné.
Příklad:

• Pana Jiřího uráží, že ho v práci nerespektují a hrozí mu vyhazov. Ukáže se, že on ostatní považuje za „omezené a hloupé“ a nechce na daném místě pracovat. Jelikož ale je dle jeho slov „ekonomická krize“, neodváží si výpověď podat.
• Někomu vykradou auto a vezmou pouze jeho oblíbená CD, u kterých relaxuje. Ukáže se, že si již dlouho nedopřál čas si je pustit a doma v klidu relaxovat. Obecně se okrádá o čas pro sebe ve svém životě.
• Šéf v práci nás stále opravuje a nevěří, že se nám něco může podařit bez chyby. Ukáže se, že mi sami máme strach z chyb a nevěříme, že se nám věcí v životě podaří dotáhnout. Také nevěříme druhým a raději vše děláme sami, aby neudělali chybu…

Zrcadlo – odrazy kritických postojů
Toto zrcadlo nám odráží určitou oblast života, kterou kritizujeme, něco co přehnaně odsuzujeme či nedokážeme přijmout. Tím se dostáváme do jasné polarity, která přitahuje svůj protiklad.
Příklad:

• Nikdy bychom nekouřili, ale nedokážeme pochopit, jak to někdo vůbec může dělat, a klademe si otázku, jak lidi mohou být tak hloupí… Stále se nám pak stává, že na zastávce, kde se nesmí kouřit, se kuřák postaví přesně vedle nás, v tramvaji si někdo zapálí, v restauraci přisedne kuřák, který zapáchá tolik, že se nám z jídla dělá špatně a nakonec se zamilujeme do silného kuřáka…

Upozorňuje nás to na to, že na nějaké úrovni opět netvoříme a příliš se zabýváme něčím, co dělají druzí, ale nám to nevyhovuje. Víme, co nechceme, ale možná již tak dobře nevíme, co chceme. Zvyšujeme svoji hodnotu planým moralizováním. Proto stále hledáme důkazy, jak je ten „svět hrozný“ než abychom hledali, jak pozvednout sebe sama a tím i svět. V momentech, kdy provádíme kritiku, se odpojujeme od celku, od Jednoty a vnitřního klidu.

Zrcadlo – to, čeho jsme se vzdali
Přitahují nás nebo silně provokují lidé, kteří dělají něco, co souvisí s naší cestou. To, co nám chybí v životě, čeho jsme se zřekli, vzdali, opustili. Oblasti, ve kterých máme talent, ale bojíme se jim věnovat.
Příklad:

• Rozčiluje nás v televizi zpěvačka, která z našeho pohledu zpívá špatně, ale dovolí si s tím vystupovat před lidmi. Ukáže se, že my sami jsme chtěli být zpěvačkou, ale vzdali jsme to, protože si myslíme, že to není v našem životě možné. Raději nezpíváme nikdy.

Opakem může být, že se zamilujeme do člověka, který se věnuje něčemu, co nás fascinuje. Může být dobré takové vztahy rozvíjet, ale důležité je rozpoznat i to, že nás přitahuje to, co umí a začít to dělat také… jinak hrozí problémy.



zdroj: http://eldhwen.wordpress.com/2013/07/28/klic-pro-zmenu-nasich-vztahu-aneb-vztahy-si-tvorime-sami-jako-vsechno-ostatni/

Co je to Moudrost?

Moudrost nelze přímo definovat, má totiž mnoho podob. Velcí myslitelé, filozofové, psychologové, teologové ale ani neurovědci se na jednotné definici neshodli. Pokud však přeci jen máte potřebu věci pojmenovávat, moudrost můžeme popsat, jako interní disciplínu charakteru člověka, jejíž výsledek je umění žít.

S moudrostí se nikdo nerodí. Ta se získává v průběhu života – je to však velmi relativní. Někdo nemusí získat moudrost nikdy. Někdo jen z části a někdo ji třeba může dosáhnout, ale vzápětí ji opět ztratit. O někom můžeme říct, že je moudrý, protože je starý a hodně toho prožil. Někdo nám může přijít moudrý, protože je ušlechtilý a jedná s grácií. Někdo na nás může působit moudře, protože je znalý a rozumí věcem. Jiného můžeme považovat za moudrého třeba proto, že je zkrátka dobrým člověkem. Moudrost zkrátka nemá jednu podobu, ale projevuje se skrze samotného člověka, který jí podoby dává.

Je to stejně nespravedlivé jako s inteligencí a zároveň nejspravedlivější. Moudrost nebo sklony k moudrosti mohou být dány geneticky – pak také prostředím a především okolními vlivy, které zahrnují třeba tolik důležitý aspekt – jaké lidi máme kolem sebe a co jsme prožili. Na druhou stranu, nikdo nikomu nebrání k moudrosti dojít. Není to tedy něco, co padá či nepadá z nebe, ale jedná se o subjekt, který musí být středem ZÁJMU. K moudrosti se totiž dochází.

Člověk, který stojí o to být moudrý, s největší pravděpodobností během svého života moudrosti dosáhne. Třeba tím, že bude kriticky hodnotit své jednání a ptát se, co mohl udělat lépe, co mohl udělat moudřeji. Tak či onak – skutečně moudří lidé jsou vzácní!

Moudrost má své dějiny

Moudrost, která pokud se jedná o nefalšovanou moudrost, přináší člověku vždy více užitku, než zmatku – je stará, jako lidstvo samo. Moudrý člověk vidí, kdežto hlupák bloudí ve tmě.  Lidská moudrost není o nic starší, než první civilizace a tudíž i první filozofie. Však samotný pojem filozofie má řecký původ ve slovech ‚Láska k moudrosti‘.

Můžete si tak být jisti, že lidé, kteří moudrost hledali, jsou součástí lidské civilizace již od samotného počátku. Sumer, Babylon, starověký Egypt (odkazy na starověkou moudrost mohu poskytnout). Ze starověké moudrosti čerpala také Biblická kniha přísloví. S moudrostí se setkáváme v posvátných textech staré Indie. Jinak tomu není ani v nedaleké Číně (kniha Tau a ctnosti). Výjimku netvoří ani starověký Řím a Řecko – tedy období antické.

Můžeš-li udělat něco lépe… proč to neuděláš?

Moudrost má při nejmenším 2 aspekty. Je to svérázný, poznávací, ale především rozhodovací proces a kromě toho ji lidé považují za svrchované dobro – a vrchol lidského vývoje. Moudrost však najdeme také v přírodě – ptáci, kteří cestují tisíce kilometrů a ví přesně kam letět, i jak se vrátit. Velryby, které putují přes moře i oceány s naprostou přesností, ale třeba i stromy, všude kolem nás, kteří na podzim shazují své listy. Jedná se o další – přirozenou podobu moudrosti – života, jako takového.

Druhová moudrost je něco, kam bychom mohli zařadit například schopnost abstraktního myšlení, jeho porozumění, logiku, ale třeba také úroveň jazyka. Naproti tomu moudrost skupinová, je moudrostí, která vychází z empirismu a tudíž zkušenosti. Je to moudrost filozofů, právníků, lékařů, ale také všech řemeslníků. Kteří si z generace na generaci předávají moudrost o tom, CO DĚLAT, ale především JAK TO DĚLAT. A nakonec existuje individuální moudrost jednotlivých lidí. Existují jednotliví moudří lidé.

 

Kdybychom individuální moudrost přirovnali ke stavebnici nebo pyramidě, měla by 6 složek, čili 6 pater. 

1.       Altruismus – jedná se o opak egoismu. Altruismus je nesobeckost, nekonfliktnost a dobrosrdečnost. Z moudrých lidí jde nefalšovaná vřelost. Ale pozor, je to moudrý – nikoliv bezbřehý altruismus. Moudrý člověk dokáže parazita praštit. Čili pro někoho překvapivě – součástí moudrosti je neposkytnutí pomoci někomu, kdo si ji nezasluhuje. Moudrý člověk je tedy dobrosrdečný a ochotný, ale moc dobře ví, kdy s tím má ve vztahu ke konkrétní osobě přestat.

2.      Znalosti – další součásti individuální moudrosti jsou znalosti. Nejedná se však jen o fakta. Moudří lidé nejsou chodící encyklopedie. Ale za to moc dobře vědí, kdy, kde a jak fakta užít. Spadá sem i dovednost, dokonale rozlišit, kdy, kde, jak a za jakých okolností lze udělit radu, která může mít z úst moudrého člověka zásadní význam pro další dění.

Úzce související je také správné myšlení. To znamená myšlení, jasné, přesné, věcné, určité, dostatečně široké, dostatečně hluboké a logické! Směsicí předchozích vlastností se dostáváme k tolik skloňovanému kritickému myšlení. Lidé sdělují nejrůznější tvrzení, které můžeme považovat za výroky. Kritické myšlení znamená, kriticky a se správným myšlením (jeho vlastnosti najdete výše) rozhodnout o tom, které výroky přijmeme, jako pravdivé, které jako nepravdivé, a kde umíme říct: ‚Nevím‘.

Kriticky myslící lidé nelze snadno obloudit. Jsou trpěliví… zvažují všechny důkazy a spojují si souvislosti, dlouho váží fakta. Často kladou otázky (otázka výrokem není!) Je třeba si uvědomit, že kritické myšlení není stav. Je to proces! Je to proces celoživotního učení, které nemá strop. Mistry kritického myšlení se tak nikdy nestaneme. Přesto stojí za to, se o to pokoušet…

3.       Vyrovnanost – zejména citová. Velká vyrovnanost. Moudří lidé zvládají i oprávněný hněv. Dokážou být veselí, aniž by je radost přímo ovlivňovala. NENÁVIST, součástí moudrosti NENÍ!

4.       Poznej sám sebe! – prastarý filozofický příkaz. Jedná se o jednu z nejtěžších a nejsložitějších věcí v lidském životě. Informace, které nás určují a dělají nás tím, kdo jsme, se totiž do dlouhodobé nevědomé paměti ukládají v raném dětství a následně nejsou vědomé pozornosti ani mysli přístupné. Přesto na nás působí ve své plné síle.

5.      Nezaujatost – opět se jedná o určitý protiklad egoismu. Moudrý člověk ví, že tak jak vidí věci on, nevidí je celý svět. Dokáže se tedy zbavit ‚svých vzorců‘ a vnímat problém objektivně. Právě oproštění se od svého programu myšlení umožňuje poznat věci takové, jaké skutečně jsou.

      Moudrý člověk chápe, jak se na stejný problém dívá žena a muž. Chápe, že co nám v Evropě přijde normální, na druhé straně světa může být naprosto absurdní nebo šílené a naopak. Jaké to ale tedy vlastně je? Kdo to určí? – Nikdo… uvědomují si relativnost.

Moudří lidé si uvědomují relativnost do takové míry, že vědí a jsou si plně vědomi toho, že veškeré poznání, včetně toho jejich vlastní poznání i vlastní moudrosti – je něco relativního.
Plně si uvědomují, že to, co platí dnes, nemusí v žádném případě platit zítra…

6.       Schopnost snášet nejistotu – moudří lidé snášejí nejistotu dobře. K tomu vede celá řada osobitých i charakterních procesů mysli včetně přesvědčení. Přitom jsou po celou dobu otevřeni novým poznatkům i novým souvislostem. 

K sepsání tohoto článku mě inspiroval MUDr. František Koukolík, DrSc. a jeho esej o moudrosti, z jejíž základu jsem čerpal. Tímto bych mu chtěl vyjádřit nesmírnou úctu a obdiv, především za to, že v dnešní době plné chaosu je jednou z mála osob, ke které lze vzhlížet.

Esej o relativitě dobra a zla

Blížíme se nezadržitelně k tématu, které nejenže patří k nejdůležitějším otázkám lidského bytí, ale je také nejvíce náchylné k různým nedorozuměním. Je velmi nevhodné vybrat ze svého pojetí světa sem tam nějakou větu či odsta­vec a smíchat je s obsahem jiného pojetí. Právě úvahy o dobru a zlu vyvolávají v člověku, jak známo, zvlášť hlu­boké obavy, které snadno citově zamlží jeho rozvažování a schopnost poznání. Navzdory veškerému nebezpečí se odvážíme položit si otázku po přirozené podstatě zla, jíž se tak bránil Amfortas. Neboť stín, jehož působení jsme v procesu nemoci odkryli, vděčí za svou existenci lidskému rozlišování mezi dobrým a zlým, správným a falešným.

Stín obsahuje všechno to, co jsme rozpoznali jako zlé, proto i stín musí být zlý. Zdá se tedy, že je nejen oprávněné, ale dokonce eticky a morálně nezbytné stín pronásledovat a bojovat proti němu všude tam, kde se projeví. I v tomto případě jsme zdánlivou logiku u této úvahy tak fascinováni, že nám uniká, jak toto ušlechtile snažení ztroskotává na tom, že zlo prostě nejde vyhubit. Vyplatí se proto téma „dobrého a zlého" ještě jednou probrat z trochu jiného hlediska.

Už naše úvahy o zákonu polarity vedly k závěru, že dobro a zlo jsou dvěma aspekty téže jednoty, a proto na sobě existenčně závislé. Dobro žije ze zla a zlo z dobra. Kdo úmyslně živí dobro, živí neúmyslně i zlo. Takové formulace mohou připadat leckomu hrozivé, ale jejich pravdivost lze těžko teoreticky i prakticky popřít. Postoj k dobru a ke zlu je v naším kultuře silně ovliv­něn křesťanstvím a jeho teologií. A platí to i pro kruhy, kte­ré si myslí, že religiozitě nepodléhají.

Nechceme z biblických výjevů odvozovat nějakou teorii, jde jen o to, že jsou vhod­né k dokonalému pochopení vážných mytologických pro­blémů. Biblické obrazy prostě vytvářejí naše kulturní záze­mí, a proto nás mohou dovést k vysvětlení nedorozumění vznikajícího z toho, že zatímco ostatní náboženství se v po­jetí dobra a zla shodují, křesťanská teologie se odštěpila a podává jiný výklad. Pro náš problém je rozhodující podání prvotního hří­chu ve Starém zákoně.

 Vzpomínáme si, že v druhé kapitole knihy Genesis se vypráví o tom, jak byl do Edenu uveden první člověk - Adam a jak tu kromě všech možných proje­vů říše přírody rostly dva zvláštní stromy: strom života a strom poznání dobrého a zlého. Pro další pochopení si musíme uvědomit, že Adam není muž, ale dvojpohlavní bytost - androgyn. Je to celistvý člověk, který nepodléhá polaritě, protože se ještě nerozdělil v protikladný pár, ještě je zajedno se vším.

 Tento stav kosmického vědomí je na­ zván rájem. Člověk Adam tedy dosud žije v jednotě vědo­mí, ale téma polarity je už nastolena dvěma stromy. Téma štěpení probleskuje Knihou zrodu od samého počátku, neboť nové vzniká vždy oddělováním a rozdvoj­ováním. A tak už prvá zpráva o stvoření hovoří o polarizaci: světlo-tma, voda-země, Slunce-Měsíc. I o člověku se doví­dáme, že byl stvořen jako „muž a žena". V průběhu vyprá­vění se pak téma polarity stále zhušťuje. A pak dochází k tomu, že si Adam přeje, aby se jedna z částí jeho bytosti oddělila a stala formálně samostatnou.

 Takový krok už nut­ ně vyžaduje jistou ztrátu vědomí, což náš příběh opisuje odkazem, že Adam upadl do spánku. Bůh v něm odebírá celému a zdravému člověku Adamovi jedno žebro a dělá z něj cosi samostatného. Slovo, které Luther přeložil jako „žebro", zní v hebrej­ ském originále Iselah, tj. strana. Je příbuzné se slovem tsel = stín. Celý, zdravý člověk je tedy rozložen do dvou for­ málně odlišitelných aspektů nazvaných muž a žena.

 Do jeho vědomí však toto rozštěpení ještě zcela nezasáhlo, oba si rozdíl ještě neuvědomují, neboť jsou dosud v jednotě ráje. Formální rozdělení je však předpokladem pro našeptávání hada slibujícího ženě, té přijímající složce člověka, že poži­tí ovoce ze stromu poznání ji obdaří schopností rozlišovat dobré a zlé, tedy schopností poznání.

Had svůj slib dodrží. Lidé vnímají polaritu, rozlišují dobro a zlo, muže a ženu. Tímto krokem ztrácejí jednotu (kosmické vědomí) a získávají polaritu (poznávací schop­nost). Musí ovšem opustit ráj, zahradu jednoty, a zřítit se do polárního světa materiálních forem. Toto je historie prvotního pádu. Takto padá člověk z jednoty do polarity. Mytologie všech národů a dob znají ústřední téma lidského bytí a odívají je do různých šatů. Pád člověka spočívá v jeho odpadnutí od jednoty.

 Pád a odpadnutí mají tentýž slovní základ. (V němčině Siinde a Sonderung, tj. hřích a oddělení.) V řečtině je pravý význam slova hřích ještě zřetelnější. Hamartéma znamená hřích a příbuzné slovo hamartanein nezasáhnout cíl, minout bod, hřešit. Hřích tedy znamená neschopnost zasáhnout bod, protože bod žádný rozměr nemá. Polaritní vědomí nedokáže bod -jednotu za­sáhnout - a to je ten hřích. Žít v hříchu je jen jiným označe­ním pro formulaci žít v polaritě. (je to tedy stav vědomí)

 Tím se i křesťanský pojem „dědičného hříchu" stává srozumitelnějším. Člověk je obdařen polaritním vědomím, je tedy hříš­ný. Polarita nás nutí projít cestou protikladů, až se všechno naučíme a všechno dosáhneme, abychom se opět „stali do­konalými. Pouť polari­tou ovšem přivolává vinu. „Dědičný hřích" jasně ukazuje, že hřích nemá nic společného s konkrétním lidským jedná­ním. Tento poznatek má vrcholný význam, neboť církev v průběhu času smysl dědičného hříchu překroutila a namluvila nám, že hřích znamená konat zlo a dá se od­ stranit dobrým a správným jednáním. Hřích ale není jed­ním pólem polarity, je to polarita sama.

 Není také odstrani­telný, každé lidské jednání je hříšné. Toto poselství nacházíme ještě nezfalšované v řecké tragédii. Jejím ústředním tématem je to, že člověk musí ne­ustále volit mezi dvěma možnostmi, ale nezávisle na své volbě je vždycky vinen. Pro křesťanství se teologické nepo­chopení hříchu stalo osudným. Stálá snaha věřících nedo­pouštět se hříchu a vyhýbat se zlému vedla k potlačování oblastí kvalifikovaných jako zlé, a tím k vytvoření silného stínu. Tento stín je zodpovědný za to, že se z křesťanství stalo jedním z nejméně snášenlivých náboženství, že rozpouta­lo hony na čarodějnice, inkvizici a vyvražďování lidí.

 Neprožitý pól se vždycky prosadí a přemůže ušlechtilé duše právě tehdy, kdy s tím nepočítají. Polarizace mezi dobrem a zlem jako protiklady vedla v křesťanství k vytvoření opozice Boha a ďábla jako repre­zentantů dobrého a zlého, což není pro ostatní náboženství typické (starší), z ďábla je činěn odpůrce Boha a Bůh je nepozoro­vaně vtahován do polarity - a tím ztrácí svou spásnou i lé­čivou sílu. Bůh je jednotou, která v sobě spojuje všechny protiklady bez rozlišení, tedy dobro i zlo.

 
  Naproti tomu ďá­bel jako právoplatný pán polarity je vyzbrojen symboly dě­lení a párovosti: rohy, kopyty, vidlemi, pentagramem s dvěma ostrými rohy nahoře apod. V této terminologii je polaritní svět ďábelský, tj. hříšný. Neexistuje žádná mož­nost jej změnit, proto také všichni staří Mistři učí, že je tře­ba jej opustit. Narážíme tu na hluboký rozdíl mezi náboženstvím a sociálním posláním. Pravé náboženství nikdy nechtělo udělat z tohoto světa ráj, ale učilo, jak z něho vyjít do jed­noty.

 Pravá filozofie ví, že v polárním světě nemůže žádný pól existovat sám o sobě, že každý člověk musí všechny radosti vyvážit stejnou mírou utrpení. V tomto smyslu je věda „ďábelská", protože se zasazuje o vytváření polarit a rozvoj mnohotvárnosti. Každé funkční využití lidských možností obsahuje nčco „ďábelského", protože jednání váže energii a zabraňuje splynutí v jednotu.

 Toto je obsahem Je­žíšova pokušení na poušti: ďábel od něho požaduje jen to, aby využil svých možností k uskutečnění neškodných či dokonce užitečných změn. Budiž poznamenáno, že označením něčeho za ďábel­ské nic neproklínáme, chceme jen upozornit, že pojmy jako hřích, vina, ďábel se jednoduše vztahují k polaritě a že všech­ no, co se na ní podílí, může být takto označeno.

 
 Ať děláme, co děláme, vždy máme vinu a hřích. Je důležité, abychom se s touto vinou naučili žít. Jinak bychom nebyli k sobě poc­tiví. Vykoupení z hříchu je dosažením jednoty, ale té nedo­sáhne ten, kdo se pokouší vyhnout skutečnosti. Proto je cesta ke spáse těžká. Je totiž obtížena vinou. V evangeliích je často uváděno pochopení hříchu: fa­rizejové zastávají církevní stanovisko, že můžeme spasit svou duši dodržováním přikázání a vyhýbáním se zlému.

 Ježíš jim odporuje slovy: „Kdo z vás je bez viny, ať hodí kamenem." V kázání na hoře překonává a relativizuje Moj­žíšův zákon překroucený doslovným chápáním odkazu, že pouhá myšlenka má stejnou váhu jako její uskutečnění. Neměli bychom přehlédnout, že v tomto kázání nebyla zpřís­něna přikázání, nýbrž odhalena iluze, že v polaritě je mož­né odstranit hřích.

 Čisté učení však bylo lidem nepříjemné už před dvěma tisícovkami let, proto se snažili sprovodit je ze světa. Pravda vždycky rozzlobí, ať už pochází z jakýchkoliv úst. Ničí všechny iluze, jimiž se je pokouší naše Já za­chránit. Pravda je tvrdá a ostrá a nehodí se pro sentimentál­ní snění a morální sebeobelhávání. Sandókai, jeden ze základních textů zenu, říká:

Světlo a tma stojí proti sobě.

Jedno však závisí na druhém

jako krok pravé nohy na kroku levé.

 

 V Pravdivé knize o prameni příčin můžeme číst Varo­vání před dobrými skutky. Jang-Cu říká: „Kdo činí dobro, nečiní tak pro slávu, přesto však slávy dojde. Sláva sama o sobě nepřináší zisk, přece však zisk přinese. Zisk nesou­visí se spory, přesto se na něj spory přilepí. Proto se vzneše­ný chrání konat dobro." Víme velmi dobře, jak je to vyzývavé, jestliže otázku konání dobra a vyhýbání se zlu chápeme v její absolutní platnosti. Víme také, že přitom stoupá potlačovaný strach. Strach, který se nejlépe odstraňuje tím, že tvrdošíjně lpíme na dosavadních normách. Přesto se vyplatí zdržet se ještě chvíli u tohoto tématu a podívat se na ně ze všech stran.

 
Nemáme v úmyslu odvozovat naše teze z určitého náboženství, ale již zmíněné nepochopení hříchu v křesťan­ském kulturním okruhu zapustilo hluboké kořeny a ovlivnilo naše hodnotová stanoviska více, než jsme ochotni připustit. Jiná náboženství neměla a nemají s tímto tématem takové problémy. V hinduistické božské trojici Bráhma-Višnu-Šiva připadá role ničitele Šivovi a ten představuje antagonistickou sílu k Bráhmovi, Stvořiteli. Takové podání ulehčuje po­ chopení nutné hry sil (co se zrodí, musí i zemřít).

 O Buddhovi se vypráví tato historka: Přišel k němu mladý muž s přáním stát se jeho žákem. Buddha se ho zeptal: „Už jsi někdy kradl?" Mladík odpověděl: „Nikdy." Buddha odvětil: „Tedy jdi a kraď, a až se to nau­číš, můžeš za mnou opět přijít." V Šindžinmei, v jednom z nejstarších a nejdůležitěj­ ších textů zenového buddhismu, čteme ve 22. verši: „Zůstane-li v nás i ta nejmenší představa o správném a falešném, zahyne náš duch ve zmatku."

 Pochybnost, která rozkládá polarity do protikladů, je zlem, ale přesto nutnou oklikou k rozumovému úsudku. K poznání potřebujeme vždy dva póly, nesmíme však uvíznout v jejich prolikladnosti, ale musíme využít napětí mezi nimi jako impulz a energii na cestě k jednotě. Člověk je hříšný, je vinný, ale právě tato vina ho vyznamenává, je zástavou jeho svobody. Zdá se nám důležité, aby se člověk naučil svou vinu akceptovat a nedal se od ní utlačovat.

 Lidská vina má meta­fyzickou podstatu a není způsobena naším jednáním. Jejím viditelným výrazem je však nutnost rozhodovat se a jednat. Přiznání viny osvobozuje od strachu z ní. Strach stísňuje a nejjistěji zabraňuje nutnému otevře­ní a rozšíření vědomí. Hřích neodstraníme tím, že se bude­me snažit konat dobro, takové počínání se musí zaplatit po­tlačením protipólu. Takový pokus skončí nezdarem. Cesta k jednotě však vyžaduje víc než pouhý útěk a pohled stranou.

 Žádá od nás, abychom objevovali polari­tu stále vědoměji, aniž se lekneme překonávání konfliktnosti lidského bytí, abychom byli schopni slučovat v sobě protiklady. Nevyhýbat se, nýbrž vykupovat se prožíváním - tak zní požadavek. K tomu je nutné stále znovu zpochybňo­vat naše strnulé hodnotové systémy, a pak poznáme, v čem spočívá tajemství zla - v tom, že skutečně neexistuje. Říká­me, že jednota stojí mimo polaritu, a nazýváme ji Bohem či Světlem.

 Na počátku bylo světlo jako všeobjímající jednota. Mimo ně nebylo nic. Tma vznikla teprve krokem do polarity, a to jen proto, aby bylo světlo vnímatelné(tma i světlo se definují navzájem). Temnota je čistě umělým produktem duality, nutná k tomu, aby světlo bylo viditelné v rovině polárního vědomí. Slouží světlu jako ja­kýsi světlonoš, o čemž svědčí např. název Lucifer (lat. světlonoš). Kdyby zmizel protiklad, zmizela by i temnota, neboť nemá žádnou vlastní existenci. Světlo existuje, tma ne. Proto často připo­mínaný souboj sil světla se silami tmy není žádným skuteč­ným soubojem - výsledek je předem znám. A ve skutečnosti ani k žádnému boji nedochází! Jedna strana jen definuje druhou.

 Tma nemůže světlo přemoci. Světlo ale tmu obratem transformuje ve svět­lo, proto se tma světlu vyhýbá. Jinak by se ihned odhalila jako neexistence. Tuto zákonitost můžeme v našem fyzikálním světě dobře sledovat, a to ze dvou stran. Předpoklá­ dejme, že máme prostor naplněný světlem a kolem něj pa­nuje tma. Můžeme klidně otevřít dveře a okna a vpustit do­vnitř tmu. Co se stane? V prostoru se nesetmí, nýbrž pro­světlí se tmavé okolí. Nyní postup obraťme: prostor je tem­ný a světlo je kolem. Otevřeme-li nyní okna a dveře, pro­světlí se prostor, světlo transformovalo tmu.

 Zlo je také umělým produktem našeho dualitního vě­domí jako čas a prostor a slouží jako podklad, jako jakési hnojivo dobru, je mateřským lůnem světla. Zlo tedy není protikladem dobra, jen polarita je sama o sobě zlem, je hří­chem, protože svět duality nemá žádný konečný bod, žád­nou vlastní existenci. Stejná zákonitost platí i pro naše vě­domí. Jako vědomé označujeme ty vlastnosti a aspekty, kte­ré leží ve světle lidského vědomí a které proto můžeme vi­dět.

 Stín je pak místem, které není světlem vědomí prosví­ceno, a je tudíž nevědomé. Temné aspekty však vzbuzují obavy a strach jen potud, pokud leží v temnotě. Stačí pouhé nahlédnutí do obsahu stínu (to čeho se bojíte nebo považujete za zlé) a vnesení světla, aby se z nevě­domého stalo vědomé. Něco pozorovat, to je kouzelná formule pro cestu sebepoznání. Pozorování proměňuje kvalitu pozorovaného, protože přináší světlo, tj. vědomí, do tmy.

 Lidé pořád chtějí měnit nějaké věci a těžko chápou, že jediné, co se od nás žádá, je schopnost pozorování. Nejvyšším cílem člověka - říkejme mu třeba moudrost či osvícení - je všechno pozoro­vat a poznávat takové, jaké to je. V tom je pravé sebepoznání. Pokud nás ještě něco ruší, a pokud to považujeme za potřebné změnit, sebepoznání jsme dosud nedosáhli. Musíme se naučit pozorovat věci a události tohoto svě­ta, aniž by nás naše ego hned nabádalo k odmítnutí či sou­hlasu. Měli bychom pozorovat svět s klidnou pokorou jako mno­hostranné hry klamu.

 Ve vzpomínaném textu zenového buddhizmu je tím míněno to, že pokud máme nejmenší předsta­vu o zlu a dobru, náš duch propadne zmatku. Každé hodno­cení nás svazuje se světem forem a vězní nás. A pokud jsme v něm uvězněni, zůstáváme hříšní, neúplní, nezdraví. Trvá i naše touha po lepším světě a naše snaha ho měnit. A tak se znovu stáváme zajatci iluze zrcadlení, věříme v nedokonalost světa a nepozorujeme, že ne svět, ale jen náš pohled je ne­dokonalý a brání nám vidět jednotu.

 Naučme se tedy rozpoznávat ve všem sebe a dosahovat rovnováhy. Je tím míněna snaha vyhledávat střed polarit a odtud pozorovat pulzující póly. Duševní rovnováha je je­diným postojem, který umožňuje pozorovat jevové formy bez hodnocení, bez vášnivého přitakávání či popírání, bez identifikace. Tuto rovnováhu bychom neměli samozřejmě zaměňovat s lhostejností, s tou indiferentní směsí neúčasti a nezájmu, jakou měl na mysli Učitel, když mluvil o „vlaž­ných".

 Takoví lidé se vyhýbají konfliktům a jsou přesvěd­čeni, že uniknou do světa blaženosti, jaký si musí opravdu hledající člověk tvrdě zasloužit tím, že rozpozná konfliktnost svého bytí a nebude se bát vědomě projít polaritou, aby ji překonal. Ví, že musí kdykoli sjednotit protiklady, které vytvořilo jeho Já. Neštítí se nutných rozhodnutí, i když ví, že tím na sebe přivolá vinu, ale snaží se, aby v nich neuvízl. Protiklady se nevyrovnávají samy od sebe, musíme je takříkajíc vlastnoručně prožít, abychom si je přivlastnili. Teprve tehdy, až přijmeme oba póly, bude možné hledat střed a odtud započít s dílem sjednocování. Únik ze světa a askeze jsou ty nejméně vhodné reakce, protože nevedou k cíli.

Po­třebujeme spíše odvahu, abychom se vědomě, bez bázně a hany, postavili k výzvám života. Rozhodujícím slovem v této větě je slovo vědomě, protože jedině vědomí nám umožní pozorovat se při každém jednání a zabrání tomu, abychom se v něm ztratili. Není dokonce ani tak důležité, co děláme, jako to, jak to děláme. Přisuzováním dobrého a zlého postihujeme jen to, co děláme.

 Je však třeba se ptát i „jak něco děláme." Jednáme vědomě? Podílí se na tom naše ego? Nezapojili jsme naše Já? Odpovědi na tyto otáz­ky rozhodují o tom, zda nás naše jednání svazuje, či osvo­bozuje. Přikázání, zákony a morálka nás k dokonalosti nedo­vedou. Poslouchat je dobré, ale nestačí to. Víme přece, že i „čert poslouchá". Vnější příkazy a zákazy mají své opráv­nění, pokud člověk nedozrál a nepřiznal si vlastní odpověd­nost za svoje činy.

 Zákaz hrát si se sirkami má svou platnost pro děti a ztrácí význam, když si hrají dospělí. Jestliže v sobě člo­věk našel vlastní zákon, vyvazuje se ze všech ostatních. Nejvnitrnější zákon pak představuje povinnost najít svůj střed, najít a realizovat své skutečné Já, být zajedno se vším, co je.

 Nástroj sjednocení protikladů se jmenuje láska. Prin­cipem lásky je sebeotevření a vpouštění toho, co zatím bylo vně. Láska usiluje o jedinost, touží splynout, ne se oddělovat. Láska je klíčem ke smiřování protikladů, neboť promě­ňuje Ty v Já a Já v Ty. Je přitkáním bez omezujících podmí­nek. Láska chce splynout s celým vesmírem, a dokud se nám to nepodaří, nedosáhli jsme pravé podstaty.

 Dokud si láska vybírá, není to opravdová láska. Láska sjednocuje, výběr rozděluje. Pravá láska nezná žárlivost, protože nechce vlast­nit, chce se rozplynout. Symbolem takového všeobjímajícího citu je láska, ja­kou chová Stvořitel (Božské vědomí). Do tohoto obrazu se těžko hodí představa, že Stvořitel svou lásku rozděluje podle nějakého klí­če. Ani my sami nebudeme žárlit proto, že má rád také ještě jiného žáka života :). Nejvyšší vědomí - jednota - nerozlišuje dobré a zlé, a proto je láskou.

 Slunce posílá teplo všem lidem a neroz­děluje své paprsky podle zásluh. Jenom člověk se cítí povo­lán vrhat kameny - a neměl by se proto divit, pokud vždy zasáhne jen sám sebe. Láska nezná žádné hranice, žádné překážky, láska proměňuje.


zdroj: http://www.novebohatstvi.cz